Být dobrým zahradníkem

20.07.2010 19:40

Kdysi jsem byla květinou. Byla jsem květinou, které se dařilo nejlépe v suché, vyprahlé půdě s poměrně málo živinami. Nepotřebovala jsem výživu zvenčí, vše jsem si dokázala zaopatřit svými kořeny. Měla jsem i trny, jako obranu před predátory. Jednou za čas jsem nádherně vykvetla.

A zrovna v ten okamžik, v době květu, mě viděl jeden návštěvník našeho vyprahlého kraje a žasnul nad mojí krásou, nad mojí životaschopností a nad mojí obranyschopností. Zatoužil mě mít pro sebe. Mít takovou květinu, kterou nikdo nemá, znamená mít i obdiv všech, kteří mě poznají.

A tak mě opatrně vykopal z mé půdy a přestěhoval mě do vzdálené země. Zasadil mě do výživné půdy, říkal si: Je krásná i v tak vyprahlé půdě, jak teprve bude krásná, když jí dodám vše, co potřebuje. A tak kromě hnojiva jsem dostala i každý den zálivku, najednou jsem se ocitla v prostředí, kde byla stabilní teplota a dostala jsem ten nejkrásnější květináč, jaký si může květina přát.

Neptal se, dělal to, co mu připadlo, že je nejlepší. Co mu kdo navykládal a co si kde přečetl. Nikdo neměl takovou kytku, jakou jsem byla já a nikdo mu nemohl s určitostí říct, jak mě nejlépe pěstovat. A tak dělal to, co si myslel, že pro mě bude nejlepší, po vzoru květin, které znal.

Divil se, že jsem místo bujného růstu a bohatšího květu, začala chřadnout. Květy odpadly a nové ne a ne nasadit. Kořeny začaly uhnívat, začala jsem žloutnout a navzdory vysoké zálivce usychat.

Znásobil hnojení. 

Neptal se.

Zkusil půdu nahradit hydroponickým pěstováním.

Stále jsem chřadla.

Chtěla jsem domů, do své vyprahlé země, kde mi nikdo nedával to, co jsem nechtěla a kde jsem si svými kořeny vzala ze země jen to, co jsem sama chtěla. Toužila jsem po slunci, po jeho záři, ne jen přes sklo. Toužila jsem po tom chladu, co nastával v noci, abych se osvěžila po horkém dni. Už měsíce jsem se neschladila. Snila jsem o nádheře, kdy mi vítr hrál na struny mých trnů krásné písně. Snila jsem o tom, jak někteří tvorové chodili čichat k mým květům a jak byli opatrní, většinou mě jen lechtali svými vousy. Už měsíce jsem se nezasmála a nezažila nic tak krásného.

Proč jen existují lidé, kteří si myslí, že ví, jak jinou bytost učinit šťastnou a jí se na nic neptají? 
Proč jen existují lidé, kteří bytost, co není s jejich péčí dostatečně spokojená, tak ji zavrhnou jako nevděčnou?
Proč jen existují lidé, kteří chtějí mít něco zvláštního, místo aby se sami stali zvláštními?

Tak jsem skoro uchřadla, když přišel jednou za tím člověkem Někdo, kdo mě uviděl takto zuboženou... Nebyla jsem schopna ničeho. Byl to ale člověk, který měl květiny rád a ptal se, kde ke mě "můj" člověk přišel. A on mu všechno vyprávěl. Jak mě našel, jak jsem žila uboze a že mě dal všechno, na co si jiné květiny pomalu ani nevzpomenou - a já? Takhle nevděčně se mu odměním - pomalu zajdu.

"Dej mi ji, když už je stejně taková na vyhození", řekl ten Někdo. A celou cestu se mi za toho neználka omlouval. Odvezl mě do mojí krajiny, protože věděl, že nikde jinde nemůžu být tak silná a krásná jako právě zde. A pak mě jezdil navštěvovat, aby viděl, jak se mi daří. Dal ke mě krásnou cedulku: "Chráněná květina" A každý věděl, že takové květiny musí zůstat na svém místě, jinak by nikdy nemohly být takové, jaké jsou. Jsem mu vděčná, že pochopil, co potřebuju a za to mu dělám radost a květu jak blázen :-)

Přeju vám každému, aby jste našli člověka, který se bude ptát a který vás akceptuje takové, jací jste.

 

( Příběh, který se mi zdál. Sem.miš )

Kontakt