Co řeší regrese?

04.02.2010 07:20

Co je hlubinná abreaktivní psychoterapie?
( terapeut a učitel Andrej Dragomirecký )

Je to psychoterapie, která hledá a nachází příčiny psychických a psychosomatických obtíží v traumatech, která člověk prožil v minulosti.

Zúžený stav vědomí je takový stav vědomí, kdy je část pozornosti člověka věnována bolesti, kterou právě prožívá. Bolest je pro nás něco jako havarijní signál a proto nejsme schopni jí naši pozornost nevěnovat, pokud se vyskytne. Čím je bolest intenzivnější, tím větší část své pozornosti jí věnujeme. Čím větší část pozornosti věnujeme bolesti, tím menší část pozornosti jsme schopni věnovat ostatním informacím.

Představme si to tak, že do vědomí přicházejí informace stále, ale my si je nemusíme uvědomovat. Všechno, co naše smysly registrují, se neustále zapisuje do naší paměti zároveň s informací o tom, jak tyto vjemy prožíváme. Naše smysly registrují stále, bez ohledu na to, zda si jejich registraci uvědomujeme. Jestliže například tady v pokoji bude mluvit rádio, ale já budu hovořit s tebou, tudíž mu nebudu věnovat pozornost, moje uši ho stejně zachytí a moje paměť ho zaznamená. Lze demonstrovat například v hypnóze, že pokud se člověk do této situace vrátí, záznamy v paměti jsou skutečně kompletní.

Ve stavu zúženého vědomí se tedy do paměti zapíše řada smyslových vjemů, kterým jsme nevěnovali pozornost. V takovém případě hovoříme o nekomentovaných paměťových záznamech. To neznamená, že bych jinak musel všechny vjemy mentálně komentovat. Komentářem je myšleno, že si vjem prostě uvědomuji, že je součástí mého prožívání.

Při zúženém stavu vědomí je tedy ochuzen komentář paměťového záznamu. Čím je prožívaná bolest větší, tím je komentář ochuzenější. Krajním stavem je bezvědomí, kdy je informační obsah komentáře takřka nulový.

Záznam se do paměti ukládá i při bezvědomí. To lze demonstrovat například tím, že vedu-li někoho v regresi do jeho minulosti, je schopen si projít i dobu svého bezvědomí, ať je způsobeno úrazem či narkózou.

V zúženém stavu vědomí se do paměti zapisují nekomentovaně i všechna slova, která člověk slyší, nebo si je i jen pomyslí. Takové nekomentované záznamy nazýváme engramy. Pokud se podíváme do starší psychologické literatury, hovoří se tam o engramu v širším slova smyslu jako o jakémkoliv paměťovém záznamu. My tento termín používáme v užším smyslu. Engramy jsou takové záznamy, které vznikly za přítomnosti bolesti, při zúženém stavu vědomí a mají ochuzený komentář. Souvislá řada engramických záznamů tvoří engramickou událost. Tyto engramické události jsou příčinou všech aberací. Aberace je popisována jako odchylka od normálního stavu. Já bych ji popsal jako odchylku od ideálního stavu. No a aberace se mohou projevit různými psychickými a psychosomatickými potížemi.

Jestliže chceme negativní vliv engramických událostí odstranit, musíme vytvořit takzvanou korektivní událost.

Ale teď narážím na to, že jsem ještě neřekl, co je to asociace.

Naše paměť má určité vlastnosti. Jednou z nich je prakticky neomezená kapacita. Člověk může vystudovat několik vysokých škol a nemusí mít strach, že se mu to do hlavy nevejde. Druhou důležitou vlastností je způsob vybavování, který je velmi odlišný například od vybavování z paměti v počítači. Tam musí být pro každý záznam známa jeho adresa, pomocí níž je záznam vybavován. Není-li adresa známa, musí se počítačová paměť pracně prohledávat. Lidská paměť má jiný způsob vybavování, data vybavuje na základě asociace, neboli podobnosti.

Představme si, že nyní vnímám současnou situaci – tebe, pokoj, kamna, určitou atmosféru. To všechno se zapisuje do paměti. Asociativní vybavení tohoto záznamu proběhne tehdy, kdy na vstup mé paměti přijde příště nějaký údaj, který má s uloženým záznamem nějakou podobnost. Pak je jistá pravděpodobnost, že se mi uložený záznam vybaví z paměti. Pravděpodobnost je tím větší, čím je větší podobnost obou událostí. Tento záznam se mi může vybavit třeba když tě potkám na ulici. V tu chvíli si mohu vzpomenout, jak jsme tady spolu seděli a hovořili. Ještě více se mi ta událost může vybavit, když příště přijdeš opět sem. Tímto způsobem se vybavují data z paměti. Vybavením myslím vybavení dat ke zpracování do té oblasti psychiky, kde se s nimi dále manipuluje, nemam na mysli vědomi.

Ještě si musíme zavést pojem restimulace. Znamená to opětné vybavení. Restimulace označuje situaci, kdy mi určitá aktuální událost připomene a vybaví z paměti dřívější záznam. Tady je třeba zdůraznit, že vybavení vůbec nemusí dojít tak daleko, abych si je uvědomil. Může se odehrát pouze do takzvaného podvědomí, někam, kde se informace zpracovávají, ale nemusejí být uvědomovány.

Představme si, že byl někdo ve čtyřech letech hospitalizován a prodělal operaci slepého střeva. Pro malé dítě je obvykle takový pobyt v nemocnici traumatem. Celý pobyt i s předchozím onemocněním je jedna traumatická neboli engramická událost. Pak byl tento člověk mnoho let zdravý a třeba dnes, ve třiceti letech, najednou chodí do nemocnice někoho navštěvovat. Nemocniční prostředí mu chtě nechtě začne vybavovat do podvědomí řadu záznamů z jeho vlastní hospitalizace. Vidí doktory v bílých pláštích, cítí charakteristický nemocniční pach a to všechno mu restimuluje staré paměťové záznamy. Znovu zdůrazňuji, že si to vůbec nemusí uvědomit, na svoji hospitalizaci si nemusí vzpomenout. Pokud se takových záznamů vybaví více, nebo se budou vybavovat častěji, mohou se vybavovat i nekomentované paměťové záznamy. Bude se cítit nepříjemně nebo ho začne bolet břicho. To je projevem restimulace engramu.

Restimulace se projeví zejména tehdy, je-li častá, řekněme chronická, nebo je-li jednorázová, ale velmi intenzivní. Pak může dojít k trvalému zaklíčování, kdy se data z paměti do procesoru vybaví trvale. Ale protože v době, když byla tato data pořizována, byl jejich komentář v důsledku zúženého stavu vědomí ochuzený, dostanou se při takové restimulaci do procesoru nekomentovaná data. Může to být bolení břicha nebo nějaké verbální obsahy. Jelikož procesor se chová jako hloupý počítač, nedokáže už rozlišit, že se tato data vztahují k staré události, a interpretuje je tak, jakoby platila aktuálně dnes. Jestliže by tato data obsahovala verbální výrok „musíš být hodný a musíš poslouchat“, bude se dotyčný člověk podvědomě, aniž si to uvědomí, řídit příkazem „musíš poslouchat“.

Vzniká praktická otázka, dá-li se s těmito mechanismy něco dělat. Ve starých paměťových záznamech není možné ani nic přemazat, ani nic přepsat. Co se jednou zapíše, to tam zůstane.

Jak je pak možné dělat „gumování mozků“?

O gumování mozků píší bulvární plátky. Gumování mozků neexistuje v tom smyslu, že by se paměťový záznam vymazal. Lze ale způsobit, aby se určité paměťové záznamy vybavovaly obtížně. To, že si ne jaká data nejsem schopen z paměti vybavit, ještě neznamená, že tam nejsou.

Nemůžeme-li v minulosti nic přepisovat ani gumovat, vzniká otázka, jestli můžeme vůbec něco udělat, abychom situaci napravili. Představme si hypotetický pokus. Engramická událost je třeba dvacet let stará. Co kdybych nyní uměle vyrobil jinou událost, která by s engramickou událostí byla obsahově identická, ale lišila by se tím, že by v ní nebyl stav zúženého vědomí? Událost by obsahovala všechny podrobnosti zcela identicky – třeba jak člověk byl jako malý hospitalizovaný v nemocnici a strašně mu to vadilo. Všechno, co tehdy prožíval, by bylo vědomě prožito a vědomím „okomentováno“. Co by taková uměle vyrobená událost způsobila? Jestliže někdy poté dojde k restimulaci první engramické události, zákonitě musí dojít i k restimulaci druhé umělé události. Restimulace funguje na základě asociace, podobnosti. Jestliže jsou dvě události obsahově identické, pak jestliže třetí událost je podobná té první, zákonitě je podobná i té druhé.

Jestliže se tedy restimuluje engramická událost, zákonitě se restimuluje i událost námi vyrobená. Tím se dostanou do procesoru obě dvě. Protože událost námi vyrobená má kompletní komentář, dostane se do procesoru i on. Jelikož jsou události identické, komentář se hodí i na starou událost. Touto substitucí vyrobíme komentář pro původní engramickou událost.

Nově vytvořenou událost nazýváme korektivní událostí, protože koriguje negativní vliv původní události. Vytvoření korektivní události nazýváme abreakcí. Dosažení abreakce je základním cílem hlubinné abreaktivní psychoterapie.

Sám jsem vyléčil např. několik pacientů s migrénou. Na migrény sice existují léky, ale ne v tom smyslu že by léčily, tedy odstranily příčinu, ale že potlačují symptomy. Migrény se podařilo vyléčit tak, že si klient prošel svoje porodní trauma. Důkladným zpracováním porodního traumatu migréna zmizela.

Léčit lze prakticky všechno. Jsou například lidé, kteří mají často úrazy. To je také psychického původu, je to dáno nepozorností. Řeklo by se, že když někoho přejelo auto, nemělo to s psychikou nic společného, byla to náhoda. Ale proč se dostal pod to auto? Řadu věcí si ale člověk zaviní sám svojí nepozorností. Na statistice úrazů se významnou měrou podílí malá skupina „úrazářů“, lidí, kteří mají úrazy mnohem častěji, než ostatní. Příčina bývá psychického původu, je možno ji najít a odstranit.

Kdy se hlubinná abreaktivní psychoterapie použít nedá?

Klinický psycholog, který má k dispozici uzavřené oddělení, by se mohl pouštět do čehokoliv. Ale ambulantně není možné pouštět se například do terapie hraničních psychotiků – nevyvážených labilních osobností. Jejich problémy nelze vyřešit v jednom sezení a je tam velké nebezpečí, že terapie je vychýlí z jejich problematické stability a nezkušený terapeut je tam nemusí být schopen dostat zpátky. Výsledkem bude, že pacient po takovém zásahu skončí na psychiatrii a bude z toho vinit terapeuta. On by dříve či později na té psychiatrii skončil stejně, jenomže když mu to v dobré vůli terapeut urychlí, tak už mu nikdy nevymluví, že je to jinak. Tyto lidi zkušený terapeut rozpozná velmi snadno. Pokud tuto zkušenost nemá, měl by být opatrný a nepouštět se tam, kde má jakoukoliv pochybnost.

Kontraindikací je silný vliv farmak, zvláště psychofarmak, léků proti bolesti, léků na spaní a drog. Praktická zkušenost ukazuje, že pak nejsme schopni vytvořit korektivní událost a k abreakci nedochází. Biochemický mechanismus zatím není prozkoumán.

Není žádoucí pracovat se ženami ve vyšším stupni těhotenství. V regresi klient mnohdy prožívá velmi silně. Prožívání stresující události může do jisté míry prožívat s matkou i dítě, ale na rozdíl od ní u něj při tom nedojde k abreakci.

Nelze léčit toho, kdo o to nemá zájem, tedy proti jeho vůli. Platí to i pro malé děti. Terapie spočívá v komunikaci a malé děti ještě nespolupracují.

( zapsal Jan Havelka )

Kontakt