Dítě jako náplast na bolest v nepovedeném vztahu

15.06.2011 20:40

 

 

Zamilují se, přijde stereotyp a zamilování se vytratí. Za jak dlouho? U někoho za půl roku, u někoho za dva roky – záleží na nátuře. Málo zamilovaných i nezamilovaných lidí ví, že Láska a zamilování jsou dva různé stavy a různě se projevují. To šíleně krásné zamilování je tak opájející, doslova jako droga. Můžou za to litry hormonu serotoninu, hormonu štěstí jak se říká, které se člověku při zamilování „vylijí“ do krve. Vše zkrásní, zjasní, člověk miluje život a vše se mu daří. Po dvou letech se táže, kam se ta krásná láska poděla, proč již není tak intenzivní, proč se to tak děje, že pomalu vychládá.
Ptá se: „Je to tak vždycky?“

Je a není.¨

Zamilování je vždycky stejné. Je to prostě chemická reakce na chemii partnera. Příčinou jsou feromony. Je to tak vždycky a u každého. Jen lidi jsou různých povah a tak se umí někdo ovládat víc a někdo míň a na každém je to jinak znát. Ale vždycky je to tak jako s každou drogou – počáteční dávky člověku časem nestačí a chce víc a víc. Někteří lidé s „chladnutím vztahu“ začnou mít strach, že je ten druhý přestává mít rád a že ho ztratí a začnou panikařit. Pak nastává okamžik, který závisí na člověku samotném – jak on se má rád a jak si věří, jak věří partnerovi. Jednoho dne přijde chvíle, kdy si člověk uvědomí, že ho „nebaví“ stálé vyznávání citů, opakování ujišťování atd. A taky zjistí, že je rád chvíli sám nebo jen s přáteli, ačkoli toho druhého miluje a váží si ho. To už není zamilování, to už vypadá na Lásku. Na takovou, která chce žít a nechává žít, důvěřuje a předpokládá důvěru u druhého, touží po společných chvílích, ale také po troše samoty k odpočinku a utřídění myšlenek. Láska není věšení se na druhého, ale touha sdílet s někým život. S někým, kdo zůstane samostatnou osobností a přesto bude součástí páru. Kdo nechá druhého být sebou samým, a přesto ho miluje a váží si ho. S někým, kdo ho nekibicuje jako máma dítě, ale dokáže si o všem pohovořit a vytvářet společnou strategii společného života.

Někteří lidé tento přechod neprodělají, protože jejich chemie spolu souzní, ale bez vyšších dávek už je k sobě nic netáhne, zamilování skutečně vychladne a vztah zkončí. Nemají touhu spolu nic plánovat do budoucnosti, nemají společné cíle v životě, mají rozdílné názory na spoustu věcí. Když dojdou hormony štěstí, začnou si všímat těchto rozdílů a buď se rozejdou…

nebo..

se snaží tuto první „krizi“ překlenout a vztah oživovat různými metodami a „osvědčenými“ taktikami. Nutno podotknout, že je to ve fázi poznávání, tudíž tak do dvou let od začátku chození. Lidi to již nazývají vztahem, de fakto je to vztah, protože vztah máme vlastně s kýmkoli a čímkoli okolo sebe, ale tímto vztahem mezi dvěma zamilovanými lidmi je míněn vztah intimní a soukromý. Jenže tato poznávací fáze nebo-li „známost“ teprve opravdový vztah tvoří. Buď vznikne vztah láskyplný, když se mezi nimi projeví skutečná láska, nebo vznikne vztah přátelský, když si rozumí, ale najdou natolik rozdílné povahové rysy, že uznají, že by to nebyl dobrý partnerský vztah a nebo vznikne pouze vztah milenecký založený jen na té sexuální přitažlivosti a nebo i tento zanikne z nedostatku přísunu vyšších serotoninových dávek.  No a když se tedy dva nerozejdou a chtějí tomu vztahu dát ještě šanci, bývá to právě z toho důvodu, že oba uznávají, že ten druhý je fajn člověk, je zodpovědný, hodný, svědomitý a pro vztah se hodící, takže ačkoli mají různé názory na tohle nebo tamto, můžou zkusit to spolu zkorigovat a udělat nějaké kompromisy, protože již jsou na sebe zvyklí a je jim líto takovýto hezký vztah rušit. Už jen toto uvažování je ukázkou toho, že se ti dva chystají dělat vlastně „obchod“ – ty ustoupíš tady, já tam a ono to dohromady půjde. To fakt není Láska. Jde spíš o neochotu měnit to, co aspoň trochu funguje, i když se vytratila ta prvotní vášeň, protože ten druhý není žádný gauner nebo hysterka, takže vlastně co víc bychom chtěli, že??

Ale Láska není obchod. Láska je prostě stav, kdy toho druhého milujete, obdivujete, uznáváte a necháváte žít po jeho, a zároveň vám to buď vyhovuje, nevadí a nebo přinejmenším neomezuje na vaší  svobodě. Ve vztahu, kde je Láska, si ponechává každý svou osobnost, netouží se měnit kvůli druhému ani nechce toho druhého měnit k obrazu svému. Ve vztahu, kde je Láska, se člověk cítí stejně svobodný jako když je sám a navíc je obohacený o přítomnost partnera, se kterým souzní.  O přítomnost partnera, se kterým si má stále co říct a se kterým je mu krásně příjemně, ikdyž spolu jen sedí a mlčí a necítí to nutkání „něco říct, jen aby prolomil to hrozný ticho“, protože v Lásce má i ticho své místo.

Takže se dostávám k tomu, že dva lidi se do sebe zakoukali, začali spolu chodit, po roce nebo po dvou došlo na lámání chleba co se týče Lásky nebo neLásky a oni zjistí, že sice už to není tak vášnivé, ale zase není žádný extra důvod vztah rušit, protože si jakž takž rozumí a v tom, v čem si nerozumí, si rozumně vyjdou vstříc a vytvoří si pravidla a kompromisy, aby to u nich klapalo. Zde začíná vztah bez Lásky, vztah dvou přátel, kteří se mají rádi a už spolu něco prožili, tak dospěli k tomu, že je škoda tento vztah zrušit. Ještě odskočím do oblasti sebevědomí, kdy jeden nebo druhý partnerovi vychází vstříc zcela vědomě či záměrně, aniž by to byl partner i tušil, protože si myslí, že by lepšího už nesehnal. To je zase otázka zdravého sebevědomí a sebelásky. V tu chvíli si tento člověk vůbec neuvědomuje, že se odsoudil k neustálým ústupkům z vlastní vůle, ale že se mu to jednou začne „zajídat“ a bude se bouřit, proč se musí přizpůsobovat stále jen on a ten druhý ne. To je otázka tak 5ti až 7mi let, než dojdou zásoby dobré vůle, se kterou do vztahu jdou. Je to o tom, že vlastně partnerovi místo své osobnosti ukazují někoho jiného, koho si myslí, že partner chce a sám svoji osobnost zastrčí do kouta, protože si podvědomě myslí, že není tak dobrá. V podstatě jde o přetvářku ve svůj prospěch, postavenou na hlavu, protože když si člověk myslí, že by ho ten druhý nechtěl, kdyby věděl, jaký doopravdy je, tak proč by s ním měl chtít on sám vlastně být? A jsme zase u obchodu – něco tím získá. Ať je to odchod od rodičů, vlastní domácnost, partnera, který se mu líbí, peníze či postavení.. cokoli. A nebo – to sebevědomí. Někdy se to přihodí, že po výhodném sňatku se partner najednou cítí být více uznávaný, hodnotnější a zvedne se mu sebevědomí. Neuvědomuje si totiž, že to postavení nezískal díky své osobnosti, ale díky té, kterou „nastrčil“ za sebe. Taky když na to jednou dojde a partner tuto lest prokoukne, pak i toto sebevědomí je během chvíle pryč. Není paní doktorová, není vlastně nikdo.. to jen jako příklad.

Ale jsme tedy u vztahu dvou přátel, ale bez Lásky. Mít rád není to samé, jako když je mezi dvěma lidmi Láska. Mít rád mohu spoustu kamarádů a přátel, ale nežiji s nimi. Mít rád mohu mít kolegy, ale nežiji s nimi. Takže pokud se rozhodnu žit s někým bez Lásky jen proto, že je mi třeba líto ho opustit,  ačkoli se v něčem dost lišíme, protože ho mám rád a je to v podstatě hodný člověk, nutně si připravuju do budoucna chvíle, kdy budeme řešit to, co díky tomuto rozhodnutí v mnohých případech ( téměř zákonitě ) jednou přijde – Láska k někomu jinému. Ta přichází pak jako blesk z čistého nebe a protože partnera nemilujeme, máme srdce volné a Láska do něj vstoupí a problém je na světě.

Ještě než bývá řešen problém s Láskou k někomu jinému, nastává chvíle, kdy si ti dva zcela samozřejmě řeknou, že partnerství nebo manželství není dokonalé, pokud v něm nejsou děti. Jasně že už od začátku oba ví, že až děti přijdou, všechno bude jiné. Ale lidi, co spolu jsou z Lásky, ti vědí, že všechno bude mnohem krásnější, zářivější, bohatší a láskyplnější, kdežto lidi, co spolu jsou jako přátelé, co se mají rádi, ale ta Láska tam chybí, si slibují, že dítě tuto díru vyplní a všechno bude konečně O.K. Takovíto lidé se již tímto krokem připravují na to, že na vztahu k dítěti budou závislí, a až dítě jednou bude chtít opustit hnizdo, bude jeho matka na pokraji zhroucení , protože jí odejde její smysl života. Rodiče si nebudou mít o čem povídat, protože předmět diskuzí odejde. Výplň vztahu bez Lásky zmizí. Buď si pořídí dítě další a nebo to vyřeší po svém – a je tu prostor opět pro nevěru. Nebo pro alkohol či jiné neřesti.

Vztah bez Lásky vyplněný dítětem je ale zátěž i pro dítě. Rodiče si to neuvědomují, ale ono vnímá jakýmsi šestým smyslem, že je středem zájmu jinak, než by to mělo být. Buď se toho naučí využívat a nebo tím trpí, protože je mu věnována takzvaná „opičí láska“, kdy rodiče pro něj udělají první poslední, jen aby mu vynahradili to, že doma žádnou Lásku nevycítí. Obojí je špatně. Obojí je vstup do života s pokřiveným obrazem na vztah mezi mužem a ženou, který si ponese do svého vztahu. Děti, které doma necítí lásku mezi rodiči, můžou mít péči jakou chtějí, ale stejně bývají problémové, chytají se různých part a nebo partnerů, který jim umí „lásku“ nasimulovat, aby zase něco vyzískali oni.

Dítě jako záplatu používají i páry, které jsou spolu z rozumu, protože se třeba z nedostatku příležitostí našli na inzerát, jsou oba solidní a nechtějí být sami. Dají se dohromady a založí rodinu, kde dítě má dokonalou péči, ale rodiče si na něm kompenzují nedostatek lásky sami k sobě. Taky se stává, že se pak o lásku dítěte jaksi přetahují a soutěží, koho má dítě více rádo. To je pro dítě a jeho psychiku naprostá katastrofa, protože dítě má samozřejmě rádo oba rodiče a nechce se rozhodovat, koho víc. Opět je krůček k tomu, aby se této situace naučilo zneužívat a nebo z tohoto soutěživého prostředí chtělo co nejdříve odejít pryč. Mnozí lidé se diví, proč některé děti, které mají vlastně všechno, co si jen můžou přát, utíkají z domova a stávají se z nich squoteři. Protože tam nikdo nesoutěží o jeho přízeň, jsou si všichni rovni a je tam mnohdy víc lásky než v takové rodině, kde spolu žijí partneři jen z rozumu, bez Lásky.

Dalším příkladem je třeba případ, kdy mladý muž odejde z rodiny, kde nepoznal lásku mezi rodiči a kompenzuje si tuto díru ve svém životě alkoholem. Stane se z něj alkoholik, ale má tolik charisma, je hodný, stále ještě spolehlivý, že o ženy nouzi nemá. Vybere si ženu, která má vlídnou povahu, je ochotná dělat kompromisy, nebude mu sahat na jeho peníze ( musí mít na alkohol ) a zabezpečí mu takové to rodinné hnízdečko, po kterém touží, protože doma si ho moc neužil. Všechno se mu splní, jen pocit štěstí nepřichází. A tak ho hledá jinde – a je tu nevěra. A ne jedna, točí milenky stále do kola, protože jak serotonin opadá, on potřebuje stále a stále další dávky pro pocit štěstí. A tak stále vyhledává nové milenecké vztahy, které mu ve svém počátečním stadiu evokují pocit štěstí, který mu tolik celý život schází. Partnerka trpí, ale vytrvá. A protože si to zaslouží, „za odměnu“ za svou vytrvalost a loajalitu dostane dítě – jako výplň nebo jako náhradu za nepovedený vztah. Nerozejdou se, protože už spolu „tolik vytrpěli“, že si to aspoň takto vynahradí – dítě jim poskytne na nejméně 20 let společný bod, pro který stojí za to partnerství uchovat. Ačkoli tam je jen dejme tomu přátelství, zvyk či dohoda, ale není tam Láska. Co si asi odnese jejich dítě za vzor do vlastního života? Co až se dozví o otcových nevěrách, co bude, až bude chtít odejít z domova – unese to srdce matčino? To všechno na dítě nakladli rodiče již teď, když se rozhodli mít je jako náhradu za nepovedený vztah či jako výplň vztahu bez Lásky.

Mnozí mi na toto téma říkají, že ne každý najde tu pravou Lásku a to má jako zůstat sám ???
A já na to říkám, že kdyby lidi nesetrvávali z nesprávných důvodů v nevhodných vztazích, tak by ti praví byli dostupní více, protože by nebyli „uvězněni“ v nesprávných vztazích.

 

Kontakt