Jak nás naše očekávání připravuje o Štěstí

23.07.2010 10:38

Je to naprosto jednoduché - všechno je propojeno se vším, aniž bychom to mohli jakkoli ovlivnit.

Představte si hru Halma? Je to síť jako pavučina. Na protilehlých stranách hracího pole stojí Vaše figurky a figurky Druhého člověka. Každý má za úkol co nejrychleji dostat své figurky na protilehlou stranu ( Druhý se má dostat na původně Vaše místo – tj. jako dostat místo ve Vašem životě + Vy v jeho ). Základním Pravidlem je - když máte mezeru mezi svými figurkami, můžete si je přeskákat a jste rychleji hlouběji v poli ( když to jde dobře, snadněji proniknete do zóny toho Druhého ). Snažíte se si všechny figurky skládat právě takto. A ten Druhý taky. Každý má svůj systém, a ty systémy jsou založeny na stejných Pravidlech. Takže Druhý si postavil taky cestu s mezerami na rychlejší postup k Vám.

Tato hra je lidmi vytvořena jako soutěž „kdo dřív“ ( lidi mají zprvu tendenci soutěžit a vyhrávat ) - když se chcete dostat na druhou stranu, neberete ohledy na to, jak si staví figurky soupeř ( klidně přehlédnete, že je staví tak, abyste i Vy mohl přeskákat ty jeho ) a někde jeho postup zastavíte, abyste mohl sám dosáhnout cíle tudy, kudy se to hodí Vám. Takže ačkoli třeba soupeř bral nejdřív ohledy, teď jste ho „donutil“ ( nebo spíš přiměl ) přemýšlet jinak a už je taky nebude brát. Přistoupil na váš styl hry, protože Vy jste jeho styl neakceptoval. A tak Vám Vaši hru zastaví jinde, aby zase mohl postupovat on. ( Vám je to líto, protože jste očekával, že bude pokračovat svým stylem… očekávání = zklamání )
Kdyby to nebyla soutěž, ale spolupráce, tak by oba dva stavěli figurky tak, aby měly prostor na přeskákání svých i těch druhých, jen by se prolnuli a zase rozdělili pěkně na svá místa ( vstoupí si do života, pomohou si, mohou se i lecčemus přiučit, ale svou základnu si každý zase pěkně obsadí jen svými figurkami ).

Když má Druhý nějaké přátele, ke kterým se Vás ( až Vás pozná při hře ) chystá přidat jako dalšího "člena rodiny". ( staví Vám cestičku s mezerami i ze svých figurek, abyste mohl postupovat rychleji ). Vy žijete život, ve kterém máte málo přátel a chcete jich víc ( chtít znamená soutěžit = nebýt svobodný, ale ovládaný myšlenkami jak dosáhnout vítězství ). Tudíž v jednom místě převáží Vaše chtění trochu něco získat - skrze Druhého ( někde mu zatarasíte cestu a on nemůže pokračovat v této části hry ) a tak on, aby pokračovat mohl, si postaví své figurky na jiné straně hry ( teď už soutěže ) tak, že zase nemůžete pokračovat Vy... Nedělá tím žádný naschvál, jen akceptuje Vás styl hry, nemůže jinak, protože by nemohl postupovat vpřed. Vy sám jeho postup blokujete ( vypadalo by to asi tak, jako byste přišel k někomu na návštěvu a líbilo by se vám tam, tak byste mu zatarasil východ, aby nemohl odejít a musel zůstat tam, kde je … zatímco Vy byste mohl i tam i zpět - v takové situaci bude hledat jinou cestu ven, třeba oknem - a Vás už si asi na návštěvu zvát nebude ).


Jediné východisko z této situace je takové, že se Vy budete snažit znovu mu uvolnit cestu k sobě, aby nemusel pracně vymýšlet "objížďky", protože při tom frmolu, co v životě má, mu to možná ani nestojí za to. V té životní Halmě nestojí na poli jen dva hráči, ale nekonečně mnoho hráčů ( lidi, zvířata, všechno hmotné a dokonce i nehmotné = všechno je táž energie a všechno souvisí se vším, ačkoli je to od sebe různě vzdáleno, vše se navzájem ovlivňuje ) a každý z nich zase hraje "Halmu" nejen s Vámi, ale i s mnoha dalšími na dalších polích. Všichni se buď snaží stavět cestu tak, aby mohli přeskakovat i ti ostatní, a nebo jsou někým „donuceni“ stavět figury tak, aby někteří jít kupředu nemohli a mohli jít jiní, kteří jsou jim bližší a mají stejný styl hry ( která není soutěží ).

Halma je desková hra, život tuto „desku“ staví jakoby jednu vedle druhé, nahoru i dolů, do kruhu i do kříže - nekonečně mnoho figur a polí a překřížení. A když u sebe uděláte na začátku nevědomky špatný tah, ovlivníte tím průchod k sobě těm Druhým ( a skrze Druhé i Třetím a dalším ), protože oni nemají volnou cestu a jdou jinudy.... A mnohdy pak zjistíte, že se stejně tímto tahem dostanete jen o kus dál, ale do cíle určitě ne. Skončíte někde „zaseknutý“, nemůžete dál a ostatní si našli jinou cestu. Je vám to líto. Taky chcete jít kupředu. Ale nejspíš se budete muset vrátit k místu, kde jste udělali ten špatný tah a táhnout jinak – aby mohli projít ( Vaším životem ) i ti Druzí a zároveň i Vy budete moci pokračovat v cestě.

 

Není snadné najít místo, kde se stala „ta chyba“. Mohla se stát v minulém životě. Nezbývá tedy než jít tím svým současným životem a jakkoli se to zdá nesmyslné, je potřeba uvolňovat cestu zpětně, tah po tahu, den po dni jít životem zpět a zjišťovat, kde můžou Ti druzí procházet a kde jim stojíme v cestě. Když se naučíme ustoupit z cesty Druhých tak, abychom to cítili jako svou „výhru“ = svoje Poznání, co bylo špatně, pak oni se naučí tudy znovu chodit a určitě se dočkáme, že se staví i „na pokec“ a my tak získáme nové přátele. Jakmile ze života Druhých ustupujeme jako poražení s tím, že tedy když to musí být, tak jo, ale není to námi brané jako „výhra“ nýbrž jako ústupek, pak tato uvolněná cesta nemusí být dost pohodlná a stabilní. Projde-li jí někdo, stejně se tudy nevrací. Je to jako by nad tou cestou bylo něco, co hrozí sesutím a opět zatarasením cesty, takže s ní moc ve svém životě nepočítají a stejně chodí jinudy. Tudy půjdou jen v „nouzi nejvyšší“. Tou se může stát situace, že Vás k něčemu potřebují. Vědí, že tu jste, vědí, že je tudy cesta ( ačkoli stále ohrožená ) a zkusí přijít, zda jste ochotni s nimi spolupracovat.

Další zkouška, zda je cesta schůdná – pokud ano a bez jakýchkoli podmínek, udělá vám radost, že můžete pomoci. Pokud to budete cítit jako možnost, jak si toho Druhého získat, aby šel Vaší cestou, poděkuje, ale stejně bude chodit jinudy. Ono je to očekávání nějak „cítit“. Je to právě špatný tah a postavení figurky do cesty. Když očekáváte, že za svoji ochotu něco dostanete, je to obchod. Přátelství a Láska takhle nefungují. Takže ten Druhý, když to u vás „vycítí“, přijde třeba jednou, dvakrát na návštěvu nebo vás pozve k sobě ( nebo do hospody na pivo ) jakoby na oplátku, ale pak vše utichne a přijde zase jen když půjde o obchod. Očekávání rodí zklamání. V Lásce docela určitě. V životě lidí je potřebné tam, kde jde o obchod, ale kde jde o jiné vztahy, tam je potřeba se naučit dávat. Jen dávat a nic neočekávat.

 

Ani s Universem se nedá obchodovat. Universum dává, cokoli si přejete. Záleží na tom, zda si umíte správně přát. Ale když toužíte po Lásce, nelze si říkat: „Když budu sedět doma, nikoho nepotkám a zůstanu sám. Půjdu tedy do divadla, tam třeba někoho potkám.“ To je obchod – půjdu + dostanu někoho. Tak to nefunguje. Člověk se má zdokonalovat sám pro sebe, správně by to bylo takto: Půjdu do divadla, dávají kus, který jsem četl, mám svoji představu, zajímá mě, jak to ztvárnili na scéně.“ No a pak se tam může i potkat s někým, kdo tam šel ze stejného důvodu. A budou si mít o čem povídat… Ale to je už jiný příběh :-)

Kontakt