Jak probíhá typické sezení?

04.02.2010 07:28

Rozlišil bych první sezení od těch dalších. V prvním sezení, když přijde někdo, kdo o terapii nic neví, strávím alespoň prvních dvacet minut stručným vysvětlením základů, ze kterých se vychází. Nedělám to proto, že bych chtěl klienta vzdělávat, ale aby věděl proč co děláme. Zajistím si tím jeho lepší spolupráci.

Klientovi řeknu, že si bude vybavovat minulé prožitky, že si může projít porod a že může jít i před svůj porod. I v případě, kdy si dotyčný myslí, že mu to nepůjde, že tomu nevěří, už pouhý fakt, že to konstatuji, mu pomůže nějaké zábrany odbourat. Rychlost postupu totiž do značné míry závisí na tom, nakolik si dotyčný člověk vytváří zábrany. Každý, kdo přijde na terapii, je do nějaké míry ochoten spolupracovat, protože se chce zbavit svých obtíží. Lidé často předem říkají: „Se mnou to nepůjde, já si pořádně nepamatuji co jsem dělal minulý týden, natož abych vykládal, co jsem dělal před mnoha lety“. Pak je otázkou mé profesionální zručnosti, aby si klient potřebné vjemy vybavil.

Takže v prvním sezení vysvětlím základy teorie a pak velmi stručně vysvětlím standardní otázky, které se při regresi používají. Vysvětlím, jak tyto otázky a příkazy chápat a jak na ně reagovat, aby komunikace byla jasná a jednoznačná.

V dalších sezeních už vše probíhá stále stejně. Ať se jedna o psychosomatické potíže, neurotika, nebo pacienta s migrénou, postup je pokaždé až jednotvárně stejný. Jednotliví terapeuti se liší jenom tím, jak dobře a rychle dokáží klienta vést do jeho minulosti.

Představme si, že někdo přijde s bolestmi hlavy a chce se jich zbavit. Vysvětlím mu tedy postup a požádám jej, ať se posadí, zavře oči a nechá je zavřené, dokud neskončíme. Pak může dialog vypadat například takto:

„Kdy vás naposledy bolela hlava?“

„Mně bolí vlastně pořád.“

„Kdy vás v poslední době bolela hlava zvlášť silně?“

„Včera odpoledne to bylo zvlášť hrozné.“

„Jděte k včerejšímu odpoledni“ (tím myslím, ať se tam v duchu přenese).

„Jsem tam.“

„Jak dlouho to trvalo?“

„Asi hodinu.“

„Běžte na začátek a řekne mi, co vidíte.“

„Vidím manželku u dveří.“

„Projděte od tohoto okamžiku celou hodinu.“

Tím myslím, aby událostí procházel v přítomném čase: „teď přicházím domů, otvírám dveře, bolí mě hlava, beru si mokrý hadr, dávám si ho na hlavu, lehám si na kanape…“ atd. Ne aby jenom vzpomínal, co dělal včera. To jsem mu vysvětlil už na začátku.

Nechám ho projít událostí několikrát za sebou a tím asociativně pracuji s jeho pamětí. Při každém průchodu se mu zcela automaticky, aniž by na to myslel, vybavují starší podobné události, ve kterých jej také bolela hlava. Po několika průchodech se zeptám:

„Je nějaká podobná časnější událost?“ Tím míním podobná ve smyslu stejného bolení hlavy.

„Týden před tím, když jsem šel z fotbalu, mě strašně bolela hlava.“

Tuto událost pak zpracujeme stejným způsobem. Tak můžeme pokračovat porad dal, až se dostaneme k události, kde se mu skutečně něco stalo s hlavou, například kdy jako dítě spadl se schodů a udeřil se. Velice často bývá bolení hlavy z porodního traumatu.

Když se dostaneme k příčinné události, procházíme ji víckrát. Pokud je to skutečně takzvaný primární engram, lze při tom pozorovat řadu ukazatelů, že se při procházení skutečně vytváří korektivní událost. Zatím co v předchozích procházených událostech jej hlava bolela čím dál tím víc, v okamžiku vytváření korektivní události bolest hlavy mizí. V dalších průchodech mizí nejen somatické příznaky, ale i negativní emoce. Nastupuje euforie a klient se subjektivně cítí dobře. Je to pozorovatelné i objektivně, vidím na něm, že se začíná usmívat. Pokud se při terapii používá měření psychogalvanické reakce, lze ukázat, že v okamžiku abreakce má psychogalvanická reakce zcela charakteristický průběh.

Kontakt