Kapitola 3. – Vaše já, které se nemění

08.05.2009 21:29

 

V této kapitole autor připouští, že v každém náboženství existuje určité pojetí Boha. Nu, jinak by to nebylo náboženství, že? Říká se zde, že obecně považujeme za samozřejmé, že Bůh je ten, kdo bude plnit naše příkazy. Tak tohle obecné považování já za své neberu, protože si myslím, že Bůh neplní naše příkazy. Kdyby ano, pak by lidé nikdy nedošli Poznání, protože by jim splnil, na co si pomyslí a oni by nebyli nuceni přemýšlet o tom, jak se chovat jinak, aby jim tohle nebo ono bylo umožněno či naopak aby něčeho, co se jim nelíbí, byli zbaveni. O tom to myslím není. Dále se zde píše: „Ti, kteří věří v Boha, jej tedy obvykle oslovují, když jsou v úzkých nebo jim chybí peníze. Pak jsou tu tací, kteří se k Bohu obracejí ze zvídavosti, a jen několik těch, kteří chtějí porozumět vědě o Bohu. To jsou čtyři třídy lidí, kteří se zajímají o Boha, a všichni tito lidé konali v minulosti zbožné činnosti. Nikdo nebude mít zájem o vědu o Bohu, aniž by v minulosti vykonal nějaké zbožné činnosti. Proto ti, kdo nemají štěstí, koho pohání bezbožné činnosti, nevěří v Boha a nikdy se o Něho nestarají. Pro ateisty je tudíž velmi obtížné Boha poznat.“ V tom je obsažena pravda. Takto vyjadřují buddhisté náhled na věc, kdy já říkám, že některé duše už prošly mnoha inkarnacemi a v každé se nějak poučily a jsou zralejší a Bohu blíž. Už v Něho věří a nebo aspoň doufají, že existuje, přejí si, aby byl a aby jim ukázal cestu. Jsou duše, které jsou nespokojené se současným stavem věcí ve svém životě a zřejmě i již v mnoha předchozích, protože se již zajímají o „věci mezi nebem a zemí“ a tuší, že jen se narodit, tady shromažďovat majetek, který si stejně nikam neodnesou, a pak zemřít a obrátit se v prach asi není tím pravým smyslem života. Tak začínají zkoumat, co je tedy smyslem, proč tu jsme a co tu asi máme dělat? K tomuto bodu ve svém životě dospěje každý. Ale každý jindy. V jiném životě. Buddhisté se domnívají, že na Zemi je 8 400 000 životních druhů a proto každá duše projde 8 400 000 x inkarnacemi. Ale já si myslím, že nejen lidé, ale i zvířata někdy dělají v životě chyby a tak mohou tuto úroveň opakovat vícekrát, než se posunou dál.  Jsem přesvědčena o tom, že věčnost žádné číslo nemá a my máme na to, dojít k Poznání, nekonečně mnoho času. Každá duše se reinkarnuje různě dlouho a projde různým počtem životů, než dojde třeba jen do stadia, kdy si uvědomí, že něco je jinak a začne zkoumat, co je jinak a JAK jinak. Stejně jako lidský mozek, pokud je zdravý, se naučí násobilku a abecedu, ale u každého to trvá jinak dlouho, tak i lidská duše dospěje k poznání, ale za různě dlouhou dobu. Takže proto dnes na Zemi existují ateisté, přestože já už jsem pochopila, že smyslem života je naprosto něco jiného, než hromadění majetku, o kterém se oni stále domnívají, že jim zajistí pohodlí v životě a tudíž štěstí. Vím, že oni mají před sebou ještě dlouhou cestu, vím, že tak činí z nevědomosti a vím, že pochopí docela určitě, ale pravděpodobně ne v tomto životě, kdy jsou ještě tak moc zakořenění ve hmotě. To by se jim muselo přihodit něco jako lidem, co mají zážitky z klinické smrti. Mnozí z nich absolutně změní styl svého života, když přežijí svou smrt, protože se jim změní priority. Dojdou Poznání. Mnozí popisují, jak opustili svoje hmotné tělo a jak v tu chvíli pocítli bezvýhradnou lásku a taky měli pocit, účelnosti – že vše, co se děje, má nějaký smysl. Nehledě na to, že lidé, kteří se v této inkarnaci narodili jako slepí, po vystoupení z těla normálně viděli. Takový člověk pochopí, že duše JE, že je nesmrtelná a že do tohoto těla vstoupila v této inkarnaci za nějakým účelem. Něco se má naučit nebo má něčemu naučit jiné. Tento zážitek a ty pocity si lidé pamatují a proto se jejich žebříček hodnot změní a oni jsou najednou jiní. Jsou moudřejší, mají svou zkušenost, přestože nikdy nečetli žádné písmo jakékoli autority jakéhokoli náboženství. Jenže tyto příhody se nestávají každému, takže mnohé duše si od ateisty k Poznání musí dojít vlastní cestou, musí si „odkroutit“ svoje životy a učit se, že v jakékoli inkarnaci, ať je chudá nebo bohatá, ať trpí nebo netrpí tělesně, vždy hledá štěští a nějak je nemůže nalézt. Jednou dojde k tomu, že to tedy asi skutečně nebudou peníze a majetek, co má člověku štěstí přinést a začne zkoumat, co by mu asi tak to štěští přinést mohlo. A posunou se zase o krok dál.

V této kapitole se píše, že „Vědomí je příznak přítomnosti duše.“ Je to fakt, když je tělo v komatu, pak mnozí lidé popisují právě svoje zážitky, že sami své hmotné tělo pozorovali, protože byli mimo něj. Ale zase lidé, co upadnou do bezvědomí a nejsou v komatu, díky nízkému tlaku, otřesu mozku nebo podobným situacím, ti tyto zážitky nepopisují. Takže je možné, že bezvědomím zde buddhisté myslí koma a nebo tělo po smrti, kdy duše již tělo opustila. A stejně jako oni se domnívám, že toto vědomí je věčné, každá naše myšlenka se uchovává a my ji můžeme ve stavu duše mezi inkarnacemi „vidět“, zhodnotit, posoudit jak nám prospěla či uškodila a můžeme se rozhodnout, co na základě toho, kam až jsme doposud dospěli, se ještě musíme naučit, abychom odčinili svoji prvotní touhu být lepší než Bůh. Nebo lépe řečeno – svoji nevědomost v touze dokázat Bohu, že štěstí lze dosáhnout i jinak než si myslí on. Prožitím všech pro a proti v mnoha životech, kdy jediným opravdovým handicapem pro naši duši je karma, kterou si sami buď kazíme nebo nekazíme, tím jak v určitém životě žijeme, jednáme a myslíme, sami sobě zkracujeme nebo prodlužujeme dobu než dojdeme Poznání. A tím taky dobu, kdy od Poznání dojdeme takové dokonalosti, že dosáhneme bezpodmínečné lásky a budeme moci být rovnocennými přáteli našemu Bohu.

Na další stránce však už opět s buddhisty nesouhlasím. Píše se zde: „Rozumí se, že každý, kdo přijal dočasné tělo, je hloupý. Každý z nás se tedy narodí hloupý, jelikož se ztotožňuje s dočasným tělem. Každý ví, že jeho tělo jednoho dne přestane existovat, a přesto se s ním všichni ztotožňují. To je nevědomost, iluze.“ Mám pocit, že v tomto odstavci si autor sám protiřečí, protože na začátku nazývá všechny hloupými a na konci nevědomými. Já se vzhledem k tomu, v co věřím, domnívám, že lidé se nerodí hloupí, ale nevědomí. A to ještě ne všichni. Jsou známy případy, kdy si dítě pamatuje na své minulé životy, Děti do tří let dokonce prý ovládají telepatii. To jsou známky toho, že vědomí u nich je na vyšší úrovni než dospělých lidí. Je otevřenější. Ale pokud se má zde co učit, jsou mu v tomto ranném dětství „dveře zavřeny“ a ono začne s nevědomostí tento život a svou další cestu. Hloupými někdy nazýváme ty, kteří z našeho pohledu nechtějí pochopit naše vysvětlování o čemkoli, ať se jedná o matematiku, kvatnovou fyziku a nebo víru. Říkáme, že jsou hloupí a že jsou sami proti sobě. ale nebereme v potaz tu skutečnost, že oni by třeba moc chtěli pochopit, ale nemohou. „Nemají na to“ jak se lidově říká. Ještě si musí nějaký ten život počkat. Nelze takové lidi odsoudit. Stejně tak jako nemůžeme odsoudit člověka, co se narodil s IQ 90 a tudíž se nestal uznávaným vědcem, ale člověkem, který vám denně uklízí vaši ulici. Každá práce je potřeba a on možná v minulém životě něco zanedbal ( třeba byl bohatý a povyšoval se nad chudé ) a teď si prožije tutéž situaci z druhé strany, aby pochopil, že v bohatství štěstí není, natož když člověka dovede k pohrdání druhými. To není láska k bližnímu, že? No a v tomto životě není žádný génius, ale třeba potkal hodnou ženu a mají skvělé bezproblémové děti a on je šťastný. Třeba právě v tomto životě začne přemýšlet o tom, v čem je „jádro pudla“. Nemůžu o něm říct, že je hloupý. Je nevědomý. Hloupý je člověk, který opakuje neustále stejnou chybu a nepoučí se z ní.

V další části kapitoly se píše: „Lidské tělo je možnost, jak dospět k nejvyšší dokonalosti. Jestli-že nesměřujeme k této vizi, pouze promarňujeme příležitost civilizovaného lidského života.“ Tady bych si dovolila poznámku k tomu promarnění – žádný život není promarněný. V každém se něčemu přiučí naše duše a nebo já jsem tu, abych poučila jinou duši. Jaký smysl by pak mělo, že se narodí slepé nebo hluchoněmé dítě? Je to promarněný život? Není, protože díky této inkarnaci se naučí vážit si zdraví, naučí se vnímat věci jinak než zrakem a možná dříve začne přemýšlet, proč to tak je a jestli náhodou neexistuje Bůh, který mu tím něco chce říct. A jeho rodiče? Třeba jsou naprosto zdraví, ale díky tomu, že se jim narodilo postižené dítě, zanevřeli na Boha – jak to mohl dopustit? Je to promarněný život? Není. Oni v tomto životě poznají, že nejsou šťastní, přestože jsou zdraví a mají dost peněz. Takže by jim časem mohlo dojít, že vnější projevy blahobytu a zdraví asi nejsou pro štěstí až tak důležité, protože jejich postižené dítě je očividně šťastnějsí a v Boha věří. I to je krok kupředu. Takže když se v této kapitole buddhisté ptají: Proč jsou mi vnucovány pohromy a neštěstí? .. aby se duše poučila a mohla dříve dojít do stadia, kdy Boha přijme. Každá duše není připravena na jeich ani číkoli učení. Kdo je připraven, sám začne takovéto zdroje vyhledávat, ať v knihovnách či přímo na farách. Nemůžeme odsoudit nevědomé, že nechtějí pochopit, protože oni ještě nemohou pochopit. Můžeme jim předestřít naše učení, ale k čemu by nám i jim bylo, kdyby se je naučili nazpaměť, ale nežili by podle toho? To by nečinilo šťastným ani jeho ani učitele.

No dále se tu dočítám, že „…očistím-li své vědomí, ukončím proces převtělování z jednoho těla do druhého. Že hnutí pro vědomí Krišny je hnutí pro očistu vědomí, ukončení převtělování a vyřešení veškerých problémů.“ Pokud je zde očištění vědomí vnímáno tak, že duše došla do stadia, kdy skutečně nejen věří, ale i ví, jak dosáhnout bezpodmínečné lásky a tudíž štěstí, pak ano. Ale stejně i v tomto stadiu, kdy něco vím, musím se naučit to používat, vzít to za své a žít to. Nestačí jen vědět a nežít to. A nevím, jak by mi zpívání tohle zdokonalování mohlo nahradit. Je pravda, že zpíváním krásných textů a nebo i jen melodií se člověk nabíjí, duši to zřejmě dělá dobře, hudba jsou vibrace, hudba je energie, Bůh je energie a je všude a ve všem, tudíž hudba sbližuje a povznáší. Ano, to ano. Ale leckoho povznáší a on neví proč. Je mu při ní krásně až pláče, hudba člověka dojme, ale leckdo neví proč. Při nádherné skladbě člověku až „běží mráz po zádech“ jsou napnuty všechny smysly a člověk se mnohdy dostane do stavu, že vypne mozek a jen naše duše vnímá hudbu a nic kolem – je v tranzu. Je unešen, je nadšen. Ale nezkoumá proč. Prostě se mu to líbí. Pak odejde domů a žije si třeba dál svůj život byznysmena. Jen občas si vzpomene, jak mu bylo v tu chvíli krásně. Může tuto hudbu doporučit všem, co potká. ale třeba není s to pochopit, že tohle byla ukázka štěstí, které nelze koupit. Tato duše ještě není připravena přijmout tu skutečnost, že takovéhle štěstí lze skutečně zažít jen uvnitř sebe sama. On si to vykládá jinak a navíc by ho ještě mohlo napadnout, jak tuto skladbu co nejlépe zhodnotit v penězích. I takoví lidé samozřejmě jsou, a hudba je neočistí. Nejsou připraveni.

 

A na přeposlední straně této kapitoly je opět otázka žáka: „jak souvisí vědomí Krišny s filosofií advaity?“ A Šríla Prabhupáda mu opovídá: „Základní princip filosofie advaita je, že živá bytost je totožná s Bohem. To je pravda. my se od Boha nelišíme. President vaší Země je kupříkladu Američan ( cituji z knihy ) a vy jste rovněž Američan. Pokud jde o americkou příslušnost, není mezi vámi tedy rozdíl. V tom smyslu jste totožní. Zároveň ale nejste prezident. To, že jste Američan, ještě neznamená, že jste na stejné úrovni jako prezident. Není to tak? Obdobně jsme všichni kvalitatině rovni Bohu, slovo kvalitativně znamená, že cokoliv máme my jako duše, má Bůh také. V kvalitě není rozdíl. Dejme tomu, že naberete kapku vody z rozlehlého Atlantického oceánu a uděláte chemický rozbor. Složení kapky vody je stejné jako složení obrovského Atlantického oceánu. Kvalitativně je kapka vody stejná jako obrovské množství vody v Atlantiku. Podobně vy… máte všechny duchovní vlastnosti jako Bůh. Bůh je však velký, zatímco vy jste nepatrní. …Vy a Bůh jste tedy stejní kvalitou, ale kvantitou se lišíte.“ S touto teorií já bych tak trochu nesouhlasila – původně jsme se s Bohem kvalitativně shodli a svými inkarnacemi tohoto stavu zase chceme dosáhnout. Nebo lépe řečeno – Bůh by byl rád, kyby se nám to podařilo, protože nás stvořil k obrazu svému. Ale v současné době je to jinak. Dnes v roce 2008 většina duší není kvalitativně srovnatelná s Bohem, proto potřebují přece očistit. Stejně tak jako Atlantik nemá stejnou kvalitu vody u břehů velkého přístavu nějaké městské aglomerace a nebo nepatrného ostrova či uprostřed rozlehlé vodní plochy, kde ji nemá co znečistit, pokud tam zrovna neztroskotá tanker plný nafty. A ikdyby – nafta znečistí vodu na povrchu, protože je lehčí než voda. Takže pár desítek metrů pod hladinou voda ani „netuší“, jak moc je hladina znečištěna. Ale může to mít na ní vliv – to, co potřebuje dýchat a z hloubky se vynoří, obalí se naftovým filmem, nemůže dýchat a zahyne. Stejně tak živá duše, vtělená do těla v dnešní inkarnaci, je ještě sobecká, nevědomá, spoutaná v hmotě a učí to své děti naprosto stejně. Tato duše není kvalitativně rovna Bohu a ještě dlouho nebude. Musí k tomu dojít, musí se očistit. Musí se ještě hodně naučit, aby pochopila, proč tu je a jaký má život zde smysl a co je jeho cílem. No a co se týče té kvantity – působí na mě výklad v knize tak, že Bůh je veliký a my malincí, ale vyznívá to, že jsme odděleni. Bůh od nás a my od něho. Tuto teorii nesdílím. Já se domnívám, že my jsme Jeho součástí a On naší. Že každá duše je propojena s ostatními vědomím, jen ve hmotném těle si to neuvědomujeme. On slyší naše myšlenky právě proto, že jako malá duše nejsme odděleni od Něj, ale jsme stále Jeho součástí, jako já slyším, když mi kručí žaludek, cítím, když mě bolí nohy a nebo svědí kůže. Všechno se vším souvisí. A když jsou duše nedospělé a některé ještě absolutně nevědomé, je to jako když jsem coby děcko měla absolutně čistou kůži, v pubertě mám spoustu uhrů, ale vím, že jednou to přejde. A když se o ně budu dobře starat, tak mi po nich nezůstanou ani jizvy. No, takže si myslím, že mě za tohle cupování jejich dokonalé filosofie advaita a vaišnavské filosofie asi buddhisté zrovna milovat nebudou.

Také proto, že oni neustále říkají, že až budu jednou v duchovním království, budu jedním ze služebníků Boha. Jenže já chci být jedním ze společníků Boha. Služebnicí budu tady na Zemi, abych ukázala všem ostatním duším, že je mám ráda a že si jich vážím, abychom jednou i my duše byly navzájem kámošky a Bůh aby viděl, že se máme rády navzájem a i Jeho že máme rády a že je dobře, že nás má stále rád, že na nás nezanevřel, přestože jsme byly tak dlouho nevědomé a nemohly mu tudíž dělat společnost.

 

Kontakt