Kapitola 4. – Lidský stroj

08.05.2009 21:30

 

V této kapitole se píše: „Jako každý stroj má i lidské tělo svůj účel.“ A Šríla Prabhupáda vysvětluje že „Když budu v tomto životě zpívat Hare Krišna mantru, postupně se očistí nitro mého srdce a všechno se vyjeví. Moje postavení, moje povinnost, co je Bůh – všechno mi bude jasné.“ Domnívám se, že je to trochu nadnesené, a to z těch důvodů, které jsem uváděla v minulých kapitolách o zpívání. Vím, že zpívání mantry, jakékoli, ne jenom Hare Krišna, se navozuje stav mysli, kdy je pak schopna pracovat jinak, než „za běžného chodu“. Zpíváním manter se medituje, zvukem hlasu se rozechvívají tělem vibrace a dokonce se tak dají otevírat zablokované čakry. Takže to má svůj smysl. Čakry jsou centra, která svou blokací mohou změnit nejen zdraví, ale i chování člověka, protože vnímá svět jinak, víc se soustředí na hmotu a její hromadění, líbí se mu víc klasicky lidské až zvířecí prožitky. Neumí ocenit a patrně vůbec nevnímá, že duševní prožitky, víc citové a sebe neupřednostňující, dokáží člověka – vlastně jeho duši – uspokojit mnohem více a déle. Propadá se do kolotoče iluzí pocitů a iluze štěstí. Z tohoto důvodu je zřejmé, že zpívání manter je prospěšné. Ale z mého pohledu není konečné při hledání sebe sama a Boha.

Píše se zde, že srdce, podle mě duše, je zaplněno velkým množstvím smetí, tudíž nemůžeme pochopit vědu o Bohu. Očištěním dojdeme k pochopení, že nejsme to tělo a jeho studiem jen marníme čas. Ano, lidé hodně zkoumají tělo, na tom je postavena mnohá věda a celá medicína. Lidé se rádi zaobírají věcmi, o kterých nevědí, jak fungují. Jsou zvědaví. Ale to neznamená, že mezi nimi nejsou ti, kteří věří v Boha a věří v reinkarnace duší a jsou srozuměni s tím, že ačkoli tělo prozkoumají do detailů, stejně je jednou opustí a tělo zemře. Píše se zde, že je druhořadé, v jakém těle svůj život prožiji, protože mým hlavním zájmem je vědět, jak je využít, abych došla svého cíle. To je inteligence. Jistě. Ale dejme tomu, že je mi 41 let a již vím, kdo jsem, co tu dělám a jak se mám starat o duši, abych dospěla k Bohu. Budu to samozřejmě dělat až do konce svého života, přijala jsem to za své. Ale kromě toho mám dvě děti, o které jsem povinna se postarat. A protože žiji ve společnosti, kde je potřeba vše kupovat za peníze, musím pracovat. Svou práci mám ráda, na každé práci se dá najít něco dobrého, každá práce je potřeba. Své děti učím žít podle pravidel, která určil Bůh – milovat bližního svého, snažit se v každém najít to dobré, pomáhat lidem, pokud je to v jejich silách, učím je nesobeckosti, slušnosti, zpíváme, malujeme, staráme se o zvířata i o rostliny … vše je učím tak, aby si nekazily zbytečně karmu pro další život. Moje děti vědí, jakou mám víru a je na nich, aby přijaly svou, stejnou nebo podobnou, aby jednou došly Poznání a aby se jejich duše také staly dobrými společníky Bohu.

Úmyslně zde neustále opakuji společníky, protože i v této kapitole se opět píše o služebnících. Že se objevují okamžitě u toho, kdo zpívá a nebo vysloví jméno svého Pána. Já si osobně myslím, že tuto službu zastávají myšlenky, které jsou neustále propojeny, naše vědomí, které je veškeré uchováno v Bohu a je věčné stejně jako naše duše. Není potřeba duší – služebníků, myšlenka sama ukáže Bohu, že na Něj myslíme, že Jej voláme a On ve své dobrotě, aby naše duše netápala, požádá některé duše, aby vám „šly naproti“ a nebo vám sdělily, že ještě není čas, že je potřeba se vrátit. A to je pomoc, kterou Bou poskytují duše rády, není to služba, kterou by musely dělat jako sloužící. Vždyť v každé duši je On také obsažen, takže jde vlastně také. Jde i zůstává. A jako duše – společnice, jsme jakékoli duši opouštějící tělo schopny tedy ukázat i Boha a jeho bezpodmínečnou lásku, kterou v tu chvíli po smrti cítí. Jak jinak by to bylo možné?

Na jiné straně přirovnává autor lidský stroj k „lodi“, na níž můžeme přeplout náš pozemský hmotný oceán. Říká: „Život za životem jsme zápasili v tomto hmotném oceánu, ale nyní máme příhodnou loď, se kterou ho můžeme přeplout – toto lidské tělo. Lidská loď je zvláště výhodná, protože vítr je nanejvýš příznivý. Tím větrem je šástra neboli pravé písmo. Vane-li vám při plavbě příznivý vítr, který vás žene k cíli, je to další výhoda. Máme tedy dobrou loď a příznivý vítr. A guru je dobrým kapitánem, jenž umí loď řídit. Dává pokyny: Pluj takto, teď rychle zatoč tímto směrem, teď tamtím směrem.“ A jestli prý nevyužijeme takové příležitosti k přeplutí oceánu, pácháme sebevraždu. Říká se zde, že lidé jsou sváděni na scestí, že tuto loď studují a nevyužijí ji k přeplutí oceánu.

Já s valnou většinou zde napsaného souhlasím, ale opět musím prohlásit, že je to stále málo k tomu, aby člověk došel Poznání. Poznání totiž člověk musí dojít sám. Každý přítel, byť by to byl guru, mu může pouze ukázat cestu, ale dojít Poznání musí duše sama. Nelze ji k Poznání dovést za ruku. To by došla, jistě, ale docela určitě by si tu cestu nepamatovala a po druhé by ji sama absolvovat nedokázala. Proč po druhé? Co když by ji Bůh požádal, aby šla naproti jiné duši? Takže já sice chápu, že dnešní inteligentní člověk má skvělou loď, má skvělý vítr a kapitánem lodi je guru, který dobře zná cestu. Taky je chvályhodné, že se rozhodl poradit a říká tudy pluj a tady zatoč. Ale dokud se člověk sám nenaučí číst v mapě, aby doplul i bez guru, pak jsou jeho snahy naplněny jen částečně. Duše se nemá naučit dojet do cíle pod vedením, pod vedením se má naučit řídit loď a číst v mapě. Pak musí dostat loď bez guru a vydat se na cestu sama. Pokud dopluje, je to dobře. Pokud se ztratí, musí se učit znovu. A o tom to myslím je.

V této kapitole se také dočítám, že: „V Bibli je výrok: Bůh stvořil člověka k obrazu svému. – Bůh je tedy živá bytost a tato lidská podoba byla vytvořena podle podoby Pána. Lidská podoba je napodobenina a podoba Boha je originál.“ Zde se tedy s buddhisty v názoru opět rozcházím, neboť vím, že věta Bůh stvořil člověka k obrazu svému v Bibli je, ale je tím myšlena duše člověka. Duše je živá a nesmrtelná, duše je stvořena k Božímu obrazu. Ne tělo. Autor uvádí příklad: „ Dejme tomu, že se dítě narodí po smrti svého otce. To, že nevidělo svého otce, neznamená, že by mělo dospět k závěru: Můj otec neměl žádnou podobu. To není správný závěr. Jeho matka mu může sdělit: Ano, mé dítě, tvůj otec měl podobu. To je inteligence! A já k tomu říkám – toto je špatný příklad! Žádná duše se nemůže narodit po smrti svého Otce, protože Bůh je věčný. Takže Ho každá duše, která dojde Poznání, uvidí. Nehledě na to, že všechny duše stvořil Bůh, takže Jej již viděly. Žádná nebyla stvořena a nemůže být stvořena po Jeho smrti. Přestal-li by existovat Bůh, přestanou existovat i všechny duše, neboť jsou Jeho součástí.

 

 

 

Kontakt