Kouzelná kuchyň - láska

05.05.2009 15:42

 

Představte si, že doma máte kouzelnou kuchyň. V té ku­chyni můžete mít jakékoli množství jakéhokoli jídla z ja­kéhokoli místa na světě. Nikdy nemáte starosti, co bude­te jíst; můžete mít vše, co chcete. Jste velice štědří; dáváte každému jídlo a nic za to nechcete. Nabídnete jídlo každému, kdo k vám přijde, takže váš dům je pořád pl­ný lidí, kteří se přišli najíst do vaší kouzelné kuchyně.

 

Jednoho dne někdo zaklepe na dveře a nabízí vám pizzu. Dívá se na vás a ptá se: „Vidíte tuhle krásnou pizzu? Dám vám ji, když budete dělat, co budu chtít. Nikdy nebudete mít hlad, protože vám každý den přinesu piz­zu. Ale musíte ke mně být hodní."

 

Dovedete si představit, jak byste reagovali? Ve své vlastní kuchyni můžete mít stejnou pizzu - jenže lepší. A najednou k vám někdo přijde a nabízí vám jídlo, když budete dělat, co si přeje. Nejspíš se zasmějete a řeknete mu: „Díky, ale jídlo nepotřebuji. Mám spoustu jídla. Mů­žete přijít a najíst se čehokoli, a nemusíte za to nic dělat."

 

A teď si představte pravý opak. Už několik týdnů jste nic nejedli. Máte strašný hlad a v kapse ani halíř. Najednou se objeví ten člověk s pizzou a řekne vám: „Tady je jídlo. Můžete se najíst, ale musíte dělat, co vám řeknu." Jídlo voní a vy máte hrozný hlad. Rozhodnete se, že jídlo přijmete a že budete dělat, co vám ten člověk řekne. Trochu sníte a on řekne: Jestli chcete, můžete si vzít víc, ale budete muset dělat, co vám řeknu."

 

Dnes máte co jíst, ale zítra nemusíte mít nic. Proto souhlasíte, že za jídlo budete dělat cokoli. Můžete se stát otroky, protože potřebujete jíst a protože nic nemáte. Po nějaké době začnete pochybovat. Říkáte si: „Co budu dě­lat bez pizzy? Nemohu bez ní žít. Co když se moje part­nerka rozhodne, že pizzu někomu dá - mou pizzu?"

 

A teď si představte, že nemluvíme o pizze, ale o lás­ce. Máte v srdci spoustu lásky. Máte dost lásky pro všech­ny lidi na celém světě. Milujete tolik, že nepotřebujete lásku nikoho. Milujete bezpodmínečně. A najednou ně­kdo zaklepe na dveře a řekne vám: „Přinesl jsem vám lásku. Dám vám ji, když budete dělat, co vám řeknu."

 

Jak na to budete reagovat? Nejspíš se zasmějete a řeknete: „Díky, ale vaši lásku nepotřebuji. Stejnou lásku mám ve svém srdci, jenže větší a lepší, a rozdávám ji bez podmínek."

 

Ale co uděláte, když v srdci nemáte žádnou lásku, když po lásce hladovíte a někdo vám řekne: „Chcete tro­chu lásky? Můžete mít mou lásku, ale musíte dělat, co bu­du chtít." Pravděpodobně pro lásku uděláte cokoli. Mož­ná ji potřebujete tolik, že jste ochotni dát celou svou du­ši za trochu pozornosti.

 

Vaše srdce je jako kouzelná kuchyň. Když otevřete ' své srdce, máte tolik lásky, kolik potřebujete. Nemusíte se o lásku prosit. Nemusíte nikomu říkat: „Prosím vás, milujte mě. Jsem hrozně opuštěný. Potřebuji, aby mě ně­kdo miloval, aby mi dokázal, že si lásku zasloužím." Všichni v sobě máme lásku, ale neuvědomujeme si to. Vidíte, co lidé dělají, když si myslí, že nemají lásku?

 

Hladoví po ní, a když ji trochu ochutnají, stane se z ní sil­ná potřeba. Lidé začnou být posedlí. A tak začíná velké drama: „Co budu dělat, když mě partner opustí?" Jak bez něho mohu žít?" Lidé nemohou žít bez člověka, který jim poskytuje každodenní dávku lásky. A za trochu lásky do­volí druhým, aby ovládali jejich život. Dovolí jim, aby jim říkali, co mají dělat a co nemají dělat, jak se mají strojit a jak se nemají strojit, jak se mají chovat a jak se nemají chovat a čemu mají věřit a čemu nemají věřit. „Budu tě milovat, když budeš dělat, co chci. Budu tě milovat, když ke mně budeš hodný. Jestliže nebudeš, zapomeň na to."

 

Potíž je v tom, že si lidé neuvědomují, že mají v srdci kouzelnou kuchyň. Všechno naše utrpení začalo proto, že jsme už dávno zavřeli svá srdce a necítíme lásku, kte­rou v nich máme. V určité fázi života jsme se začali bát lásky, protože jsme si myslili, že láska není spravedlivá. Láska bolí. Snažili jsme se být dobří, chtěli jsme, aby nás druzí milovali, ale neuspěli jsme. Už několikrát jsme ně­koho milovali a zlomilo nám to srdce. Milovat znovu zna­mená příliš riskovat.

 

Protože se sami odsuzujeme, nezbyla nám žádná se­beláska. A nemilujeme-li sami sebe, jak můžeme předstí­rat, že milujeme druhého?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Když s někým začneme žít, staneme se sobeckými, protože prahneme po lásce. Jsme tak sobečtí, že si pře­jeme, aby náš partner potřeboval lásku stejně jako my. Chceme, „aby nás někdo potřeboval", abychom měli dů­vod žít. Myslíme si, že hledáme lásku, zatímco hledáme „někoho, kdo nás potřebuje", někoho, koho můžeme ovládat.  

Snažíme se druhého ovládat, protože jsme se v dětství naučili soutěžit o pozornost. To, čemu říkáme láska, ne­ní láska, ale pouhé sobectví. Jak to může fungovat? V so­beckém vztahu není žádná láska. Oba partneři hladoví po lásce. Sexuální styk, při kterém cítí trochu lásky, se jim stane návykem, protože jsou vyhladovělí. A pak při­chází strach a výčitky svědomí. A začíná celé drama.

 

Pak hledáme všelijaké rady. Bylo napsáno mnoho knih o lásce a téměř všechny by mohly mít titul Jak být sexuálně sobecký". Úmysl je dobrý, ale kde je láska? Tyto knihy nejsou o tom, jak se naučit milovat. O lásce se Z nich nedovíte nic. Všechno máte v genech, ve své po­vaze. Nemusíte se nic učit, kromě toho, co si sami vy­mýšlíte v tomto světě iluzí. Hledáme lásku, zatímco láska je všude kolem nás. Láska je všude, ale my ji nevidíme. Naše citové tělo není na lásku naladěno.

 

Bojíme se milovat, protože to není bezpečné. Strach z odmítnutí nás děsí. Musíme předstírat, že jsme něčím, čím nejsme; nejsme schopni milovat sami sebe, ale chce­me, aby nás miloval partner. Problém není v tom, že nás odmítá partner, nýbrž v tom, že odmítáme sami sebe, protože si myslíme, že nejsme dost dobří.

 

Sebeodmítání je naším hlavním problémem. Je-li naše představa dokonalosti falešná, nikdy nebudeme dost dobří. Ačkoli je to falešná představa, my jí věříme. A pro­tože nejsme dokonalí, odmítáme sami sebe. A stupeň se­beodmítání závisí na tom, jak silní byli dospělí lidé, kte­ří zničili naši integritu, když jsme byli malí.

 

Jakmile jste jednou domestikovaní, nejde o to, zda vás budou přijímat druzí. Nejste dost dobří sami pro sebe, protože vám velký Soudce neustále připomíná, že nejste dokonalí. Jak už jsem řekl před chvílí, nemůžete odpus­tit sami sobě, že nejste tím, čím chcete být. A to je sku­tečný problém.

 

Jestliže někomu řeknete, že ho milujete, a on vám řekne, že nemiluje vás, je to důvod k tomu, abyste trpě­li? To, že vás někdo odmítne, neznamená, že musíte od­mítat sami sebe. Jestliže vás nemiluje jeden člověk, bude vás milovat někdo jiný. Vždycky někdo takový existuje. A je mnohem lepší být s někým, kdo s vámi chce být, než být s někým, kdo s vámi být musí.

 

Musíte se soustředit především na ten nejkrásnější vztah, jaký můžete mít: to jest na vztah se sebou samým. To není sobectví, ale sebeláska. A to je něco jiného. Jste sobečtí, protože nemilujete sami sebe. Budete-li milovat sami sebe, vaše láska bude růst. A když pak s někým začnete žít, nebudete to dělat z potřeby být milováni. Bude to vaše svobodná volba. Můžete si někoho vybrat a uvidíte, čím opravdu je. Když nepotřebujete jeho lásku, nemusíte si nic nalhávat.

 

Jste úplní lidé. Když z vás vychází láska, nehledáte lás­ku proto, že byste měli strach být sami. Milujete-li sami sebe, můžete být sami a není to pro vás žádný problém. Jste šťastní, když jste sami, a také vás baví být s někým.

 

Mám-li někoho rád a chodíme-li spolu, je to proto, že chceme být žárliví, že chceme jeden druhého ovládat? Pokud to tak je, není to žádná zábava. Jestliže mě má ně­kdo kritizovat nebo odsuzovat, jestliže se mám cítit špat­ně, pak nemám zájem. Jestliže mám trpět, pak je možná lepší být sám. Jsou lidé spolu proto, že chtějí jeden dru­hého vlastnit nebo jeden druhého trestat, aby se zachrá­nili? Proto spolu žijí? Co vlastně chceme?

 

Když jsme děti, stýkáme se s ostatními dětmi, protože si chceme hrát. Nechceme být s nějakým dítětem proto, abychom se prali. Sice se to může stát, ale nikdy to netr­vá dlouho. Většinou si hrajeme. Když nás to omrzí, na­jdeme si jinou hru nebo změníme pravidla, ale stále si hrajeme.

 

Vstupujete-li do partnerského vztahu, protože chcete žárlit, protože chcete partnera vlastnit, protože ho chce­te ovládat, pak nehledáte zábavu. Hledáte bolest a tu ta­ké najdete. Vstupujete-li do partnerského vztahu s oče­káváním, že vás partner učiní šťastnými, budete zklamá­ni, protože se to nestane. A nebude to jeho vina; bude to vaše vina. Do jakéhokoli vztahu vstupujeme proto, že se chceme bavit a nechceme se nudit. Hledáme-li partnera nebo partnerku, děláme to proto, že chceme být šťastní a chce­me se radovat z toho, čím jsme. Nehledáme si partnera proto, abychom ho otravovali svými problémy, svou žár­livostí, svým hněvem a sobectvím. Jak je možné, aby vám někdo řekl, že vás miluje, a pak vás zneužíval? Takový člověk sice prohlašuje, že vás miluje, ale-je to skutečně láska? Jestliže někoho milujeme, chceme pro něho to nejlepší. Proč otravujeme své děti svými problémy? Proč s nimi zacházíme špatně jen proto, že jsme plní emoční­ho jedu a strachu? Proč dáváme vinu svým rodičům za své vlastní problémy?

 

Lidé se učí být sobečtí a zavírají svá srdce. Hladoví po lásce a nevědí, že jejich srdce je kouzelná kuchyň. Vaše srdce je kouzelná kuchyň. Otevřete své srdce. Otevřete svou kouzelnou kuchyň a přestaňte žebrat o lásku. V srd­ci máte všechnu lásku, kterou potřebujete. Máte v něm dost lásky nejen pro sebe, ale pro všechny lidi na světě. Lásku můžete rozdávat bez podmínek; můžete být štěd­ří, protože máte v srdci kouzelnou kuchyň. Všichni hla­dovějící lidé, kteří si myslí, že srdce je zavřené, budou chtít být s vámi.

 

Šťastnými vás činí láska, která vychází z vás. A budete--li lásku štědře rozdávat, všichni vás budou milovat. Do­kud budete štědří, nikdy nebudete sami. Jste-li sobečtí, bu­dete vždycky sami a bude to vaše vina. Vaše štědrost vám otevře všechny dveře. Sobectví žádné dveře neotevře.

 

Sobectví pochází z chudoby srdce a z víry, že lásky je nedostatek. Stáváme se sobeckými, když se bojíme, že zítra nebudeme mít žádnou pizzu. Když víme, že naše srdce je kouzelná kuchyň, jsme štědří a naše láska je bez­podmínečná.

 

 

 

 

Kontakt