O co jde v rodinných konstelacích?

09.12.2009 10:51

 

Co je to "sestavení konstelace"? Člověk, který je s terapeuty již předem domluven, se rozhodne, že si sestaví např. konstelaci své původní rodiny. Původní rodinou se rozumí maminka, tatínek, bratři, sestry, dědečkové a babičky a další členové rodiny vynořující se z daleké minulosti - jakýsi prvopočátek, kterým je dobré začít a případně na něj navázat dalšími sezeními, kde by již chtěl klient řešit nějaké konkrétní problémy, které ho trápí. Ale tento základ, původní rodina, je jako počáteční mapa, z níž zjistíme, jaké je naše místo v rodinném systému. Je dobré začít od začátku. (Různí terapeuti rodinných konstelacích mohou mít odlišné postupy).

Při stavění konstelace klient představí účastníkům a terapeutovi svůj problém. Terapeut urči, se kterými rodinnými příslušníky se bude pracovat. Klient si intuitivně vybere z účastníků semináře ty, kteří budou jeho příbuzné představovat. Rozvede je intuitivně do prostoru v místnosti a posadí se stranou, odkud vše pozoruje. Tehdy vzniká vědomé pole. V tomto poli mají zástupci pocity a emoce daných členů rodiny a na místě je odžívají. Ten, kdo konstelacemi provádí, má za úkol krok za krokem pomoci uvolňovat bolest a lásku, odhalovat tajemství a skrytou dynamiku, která v rodině je a postupně směřovat k vyřešení konstelace, kdy se všichni členové rodiny cítí harmonicky. Vše se odehrává v klidném přátelském a otevřeném prostředí za účasti všech přítomných.

A co se stane ?

Při terapii jde o kolektivní práci, která je přínosem pro všechny zúčastněné, a to nejen pro „herce“, ale i pro ty, kdo konstelaci sledují. Objevují se také emoce, mnohdy léta zadupávané pod povrch, které se tím, že vyšly na světlo světa, mohou začít léčit. Metoda pomáhá zejména tomu, kdo si ji nechal postavit, ale řeší i problémy jednotlivých ,herců‘, kteří v ní účinkovali, protože nebyli do dané role vybráni „náhodou“ - jde i o jejich téma.

Cílem samozřejmě je, aby se rozmotalo klubko problémů, tedy aby se došlo k jejich skutečné podstatě a aby se nastartoval proces správného řešení. Pokud byla konstelace správně provedená, věci se postupně začnou řešit. Naši blízcí, které v konstelaci zastupovali ,herci‘, procházejí procesem léčby také. Jsme všichni vzájemně spojeni, neustále ovlivňujeme jeden druhého, a to jak na osobní, tak na globální úrovni, a kdyby si to každý z nás v každém okamžiku uvědomoval, život by vypadal zcela jinak.

 

Můžeme TO ovlivnit vyslovená pravda, ať je jakákoli, je na úrovni duše ten největší lék

Velký vliv na nás mají tři i více generací zpátky. V rodě se stalo mnoho věcí a my o tom ani nevíme. Je důležité podívat se do rodu, co se tam událo a posléze přijmout vše tak, jak se to stalo Nemusíme s tím, co se stalo a jak, souhlasit, jen to přijmout – stalo se to, smazat to nejde. Právě to velmi blahodárně a léčivě působí na nás samotné, ale taky na celý rod.

-------------------------------------------------

Ukázka z knih zakladatele rodinných konstelací, Berta Hellingera:

Rodinné konstelace, imperativy lásky.

"Nejdůležitější bylo, že jsem viděl, že za veškerým chováním, ať už se nám to jeví sebepodivněji, je láska. A to i za symptomy, kterými je člověk postižen. Proto je rozhodující, aby člověk v terapii nalezl bod, ke kterému se láska sbíhá. Je to totiž kořen, od kterého se všechno odvíjí, a tak můžete najít cestu k řešení. Protože i řešení se dostavuje skrze lásku. ... Duše dítěte nesnese žádné znevažování rodičů. Teprve, když jsem to viděl, byl mi úplně jasný rozsah této lásky. Proto vždy nejprve hledám lásku a pak čelím všemu, co ji ohrožuje." (Bert Hellinger, s. 375)

V rodině existuje určitý řád, hierarchie, která prostě vládne bez ohledu, zda chceme či ne, podobně jako platí přírodní zákony. Při odchýlení se od tohoto řádu dochází k utrpení na mnoha stranách. Podle přirozeného řádu stojí na prvním místě otec, pak matka a po té všechny děti podle pořadí od nejstaršího po nejmladší. (Matce přísluší první místo v případě, že by na ní např. byl muž existenčně závislý.) Pokud dojde k jakémukoli předčasnému úmrtí v rodině, k potratům apod. tito mrtví stále podvědomě ovlivňují žijící, neboť stále náleží do rodinného systému a měla by jim být poskytnuta pozornost a úcta. Bert Hellinger sloužil kdysi jako kněz v Africe a vypozoroval, jak neobyčejně blahodárné je pro psychiku člověka, má-li v úctě své předky a především rodiče. Velmi častou chybou je (vzhledem k přirozenému řádu věcí), když se dítě snaží postavit nad své rodiče (pýcha), namísto, aby se před nimi dovedlo v úctě sklonit. Odtud mnohé bolesti zad a další a další psychosomatické potíže, někdy i fatálnější onemocnění (v konečné fázi rakovina). Mnohdy chronické bolesti páteře zmizely dlouhým, hlubokým a poctivým úklonem klienta směrem k rodičům. Mnohdy se lidé raději rozhodli bolest ponechat, než by se měli sklonit. Pýcha byla mocnější než fyzická bolest.

Hellinger sám nevytváří ze své psychoterapie nějakou teorii nebo systém. To, co tvrdí, má odpozorované ze své mnohaleté praxe, používá, co funguje. Nerad marní čas a energii vyvářením teorií. Ví, že když změní, posune konstelaci od x k y, nastane změna z, která je pro člověka v dané chvíli nejpřínosnější. Změna pak nastane nejen v psychice klienta, ale na úrovni celého systému. Proto se rodinným konstelacím také říká Systemické konstelace. Nepůsobí prý na vědomé úrovni (behaviorismus), ani na nevědomé (psychoanalýza), ale na úrovni rodinných systémů, což je prý úroveň ještě hlubší. Obvykle se po konstelacích radí: běžte domů a pozorujte, buďte trpěliví, sledujte co se změnilo, nečekejte revoluci, změna začne přicházet postupně z konců, které by jste nečekali. Cosi se změní v celém systému, nejen ve vás. Je to jako přestavení vzorců nějakého magnetického pole. Tím, že se pohne vektory tady a teď, s těmito zástupci živých i mrtvých, tím, že dojde k znovuotevření tabuizovaných témat v dané rodině, změní se totéž pole, které ovlivňuje interakci všech rodinných příslušníků navzájem v konsensuální (objektivní) realitě.

Rodinné vzorce se otiskávají "jako přes kopírák" z generace na generaci. Známe to všichni. Syn se nenávidí, když zjití, že se chová jako jeho otec, dcera se nesnáší, když zjistí, že se chová, jako její matka (babička). K tomuto obtiskávání dochází i kdybychom si toho byli vědomi a chtěli vyvíjet záměrnou opozici vůči těmto proudům a opakujícím se (obvykle tragickým) scénářům. Nepomůže to. Jen nepatrně. Nyní se zdá, že je tu metoda, která se vrací ke kořenům, ke kořenům našeho rodinného stromu. A tím, že léčí v těchto kořenech, léčivý účinek, napřímení ve směru univerzálního řádu, se v tomtéž okamžiku přepíše ve všech následných generacích. (Prababička rodinou zavržená za prostituci se v konstelacích s uznáním "rehabilutuje", vytáhne z černé skříňky na světlo boží - a jakýsi mírný vánek motýlích křídel ovane i vztah vás a vaší dcery, na níž jste si všimli počátečních vzorců, které mohli signalizovat, že se s prababičkou na nevědomé úrovni právě začala identifikovat.) Odtud další princip: ti mladší v rodinné hierarchii mají tendenci se identifikovat s tím, kdo byl vyloučen ze systému (tedy nevědomě a proti zájmům své individuality! kopírovat vzorce chování opomenutého člověka.) Jedním z příkladů takové identifikace může být mentální anorexie. Dívka, která tuší, že nastává rozpad rodiny a že tatínek by měl odejít pryč, svou nemocí podvědomě sděluje otci: raději zmizím já než ty, můj milý tatínku. Dítě jako mladší člen systému udělá cokoliv, aby systém zůstal zachován, a klidně obětuje svůj život. Na takto hluboké úrovni prý systemické vazby a principy ovlivňují naše nevědomé chování.

Potraty - jde o opomíjené téma. Rodinné konstelace ale říkají, že potracené dítě stále velmi ovlivňuje životy svých rodičů. Stojí, leží mezi nimi jako jakési "x", které zabraňuje tomu, že oba partneři nemohou jít ani k sobě, ani od sebe; jsou jakoby přikováni tragickým tajemstvím. Mrtvé dítě (děti) visí stále ve vzduchu. Čím méně o něm mluví, tím víc se z něho stává Tabu a tím více působí. Rodinná tabu (věci a lidé o nichž se v rodinách s jakýmsi mrazivým pocitem nemluví) nejvíce ovlivňují všechny zúčastněné. Rodinné konstelace jsou tu od toho, aby tyto kostlivce ve skříni (které jsou víceméně všude, je to jen otázka jak daleko do minulosti budeme šťourat) vytáhly na světlo. Matka, která se rozhodla pro potrat, se musí v rodinných konstelacích obvykle podívat dítěti tváří v tvář a říci mu cosi v tomto smyslu: Ať už mé výmluvy zněly v té době jakkoli, rozhodla jsem se sobecky tvůj život zničit a svůj si ponechat. Svou vinu si ponechám.

Miliony lidí mohou trpět depresemi a vztahovými problémy, které nemají příčinu v jejich osobním soukromém životě. Mohou navštěvovat psychoterapeuta po mnoho let, a přitom se posunout nikam nebo jen málo, protože příčiny jejich problémů neleží na rovině jejich osobnosti nebo osobního nevědomí, ale na úrovni rodinného systému, na úrovni kořenů jejich vlastního bytí. V tomto smyslu se metoda rodinných konstelacích může ukázat jako efektivnější (z hlediska nákladů a působnosti). Jelikož věřím jen osobní zkušenosti, rozhodl jsem se jít na další termín a ve své zkušenosti pokračovat.

***

Štěstí, které zůstává 

 

Růst v partnerském vztahu
Co jsme si nevzali, nemůžeme dávat dál. To má pro partnerské vztahy dalekosáhlé následky.
Mnozí si představují ideálního partnera, jak moc má být ideální. S ideálním partnerem nemůže nikdo růst. Kdo by byl pro mě ideální partner? Nejspíš kdybych mu mohl říct: „Ty jsi moje matka a já jsem tvoje dítě.“ A co vznikne z takového partnerského vztahu?
Každý z partnerské dvojice, muž i žena, vyrostl v jiné rodině s jinými zvláštními obtížemi a při jejich zvládání vyrostl určitým způsobem. Nyní se tihle dva setkají, jsou rozdílní a jsou si navzájem výzvou. Pokud se berou se přesně takoví, jací jsou, jeden na druhém vyrostou. Jen takto. To je předpoklad.
Pak můžeme potíže přicházející ve vztahu dvou lidí vidět docela jinak. Můžeme je ocenit, neboť růst činí partnerský vztah plnějším a šťastným

Kontakt