Polemiky o dětech a rodičích

21.05.2010 22:14

*
Dítě není koníček. Dítě je plod lásky, který chceme, abychom dali možnost vzdělávat se další duši, ne proto, abychom si naplnili vlastní život staráním se o někoho, komu zamezíme možnost se učit tím, že na něm příliš lpíme.

*

Šestý smysl existuje. Jenže lidi ho neumí využívat. Tak třeba děti, když jsou malinký - cca do 3 let - jsou schopný telepatie s matkou. Ona to nazývá 6tý smysl, ale ono normálně používá telepatii. Jenže pak se tato schopnost vytrácí. Asi jak komu a jak moc. Jsou lidi, co jim tento 6tý smysl fakt pomáhá celý život, ale někdo na něj ani nevěří...že prý náhody... No ale tohle působí někdy i na zvířata. Člověk prostě ví, že mu zvíře nemůže rozumět, když na něj bude mluvit. Ale když na něj "mluví" myšlenkami, pocity, tak to zvíře "slyší", cítí, jak vám je. Je to zvláštní, ale je to tak. Stejně tak mimino, než je poznamenáno civilizací, řídí se stejně jako zvířata instinkty. Myslím, že telepatie je instinkt, který jsme buď ztratili a nebo nedokázali rozvinout. Nebo ho máme v jiné dimenzi.

*
Jak vypiplat syna, aby byl dokonalým partnerem? Na to by měla být spešl škola, ne?
Faktem je, že platí, že příklady táhnou.
Takže dávat jen dobré příklady, tzn. chovat se příkladně a pokud je to možné, ukazovat mu, že člověk si má vážit sám sebe, nenechá si ubližovat, umí se za sebe postavit, případně za jinou osobu, když jde o něco vážného.
Když bude vědět, co mu ubližuje ( od ostatních )a bude vědět, že doma se to mezi členy rodiny nedělá, nebude to své partnerce dělat, ikdyž ví, že jiní si to dělaj. Každý si zařídí hnízdo podle svého.
Když uvidí doma, že jsou si dospělí rovni mezi sebou a děti rovny mezi sebou, že určitá hierarchie vzniká, ale není ponižující ani povyšující, ale spolupracující a je možné v ní postoupit ne násilím, ale snahou se zdokonalit, tak se nebude ani povyšovat ani ponižovat, ale bude se snažit se stále zdokonalovat, bude přijímat podněty a ne je odmítat jako diktát. Ovšem, bude umět také rozlišit, co je ještě dobrovolné a co je už povinné.
Když uvidí doma dělbu práce, vezme to jako fakt a i se svou partnerkou nebude remcat, pokud mu bude v domácnosti přidělena na starost nějaká "jeho" práce.
Když budou rodiče vyrovnaní, tak nebude labilní. Když budou pracovití, nebude lempl a nemakačenko. Když se budou slušně chovat k ostatním lidem a doma je nebudou pomlouvat, bude mít i on kultivovaný a slušný přístup k lidem.
Ani tak však nemusí být pro nějakou ženu dokonalý. Protože každá má jiné gusto a proti gustu žádný deputát
*
Psychika dítěte je jiná než psychika dospělého člověka. Ještě neumí právě rozlišovat konstruktivní kritiku a shazování a srovnávání s těmi lepšími a šikovnějšími. Všechno bere jako svoji prohru.
A všechno ukládá a pak si to znovu a znovu přehrává, aby zjistilo, kde udělalo chybu. 
Mluvím o dětech malých cca do 4 let věku. Když jsou doma hlavně s rodiči, nejvíc s mámou. A ta má největší "zásluhu" na tom, s jakým "vybavením" pro život dítě vchází do školky a do školy a vůbec do života celkově.
Láskyplně, ale denně pronášené: "No jo, on je to náš malý nešika." ikdyby ho u toho umuckala, tak to v dítěti prostě nechá špatnou stopu, která mu ovlivní jeho následný život. Stejně jako 100x za den pronesené: "Nezlob." , když si dítě chce hrát s mámou a ne samo. Máma nemá čas si s ním hrát, protože vaří, pere, uklízí, povídá s tátou, povídá s kámoškou, telefonuje, kouká na televizi, atd.
Ne všichni, ale hodně rodičů to tak dělá. Vidím to, slyším to - to nejsou dohady, to jsou fakta
Často dnes vzniká touha zasloužit si lásku také díky tomu, že dítě má pocit, že neshody mezi rodiči vznikají díky jeho chování... to taky není zrovna příklad vzoru bezpodmínečné lásky.
Př. "Ukliď si pokojík nebo až přijde táta a uvidí to, tak bude mít zase hned zkaženou náladu." Dost často vidím, že tohle je na denním pořádku mnohých rodin. A táta přijde, dítě má uklizeno a stejně to na náladě otce moc pozitivních stop nezanechá. Co si dítě může myslet? Že nálada a hezký vztah mezi otcem a matkou závisí od toho, jestli ono je hodné nebo ne.... Hledá vinu v sobě. Pak vyroste a diví se, že ačkoli má svoje věci v pořádku a byt se leskne jako zrcadlo, stejně to na kvalitu vztahu moc vlivu nemá. Pláče a stěžuje si, že ačkoli se tak snaží, míjí se to účinkem 
*
 Největší ukázkou bezpodmínečné lásky je láska matky k dítěti. Miluje ho, ale nedopřeje mu úplně všechno, co si dítě přeje, protože ho chce vychovat a ne rozmazlit. Miluje ho, ačkoli má někdy chuť je přetrhnout ve dví. Miluje ho, ikdyž nastane období, kdy se jí dítě vzdálí a vůbec si nerozumějí ( puberta ). Miluje ho, ikdyž s ní není věčně doma a nakonec si žije svůj život podle svého. Respektuje, že je to osobnost a je pyšná na to, co dokáže.. Má radost z jeho radosti, soucítí s jeho bolestmi. Miluje ho, ačkoli mnohdy se dítě raději baví s jinými a domů se přijde jen najíst a vyspat....
Proč ho může takto milovat?
Protože miluje i sama sebe, je to vyrovnaná osobnost, která našla v životě své uplatnění, má své vlastní zájmy a přátele, má pro dítě přirozenou autoritu, kterou nemusí vymáhat nátlakem, ono respektuje ji, má radost z jejích úspěchů, miluje ji, ačkoli ona na něj někdy nemá čas a ačkoli má někdy jiné názory a třeba i své nálady... 
*
Malé dítě ještě nemá podvědomí zanesené Lidskými zákony a morálkou rodičů. Dokud tohle nevstřebá a nezačne se tím řídit, tak vnímá Zákon a Pravdu. Taky si myslím, že děti nejsou stejné přece. Některé dítě může být mnohem vyzrálejší duše než stařec nad hrobem.
*
Říká se, že každý by měl začít u sebe. Když nebudou v tomto směru uvědomělí rodiče, budou mít neuvědomělé děti a tak dál. Pak bude dlouho trvat, než lidé přijmou skutečnost, že myšlenka je síla, která hýbe světem, protože všechno na světě je tvořené z energie. A proto se to dá změnit. Ale pokud bude existovat ponejvíce chamtivost, závist, zloba a nenávist, pak i ty dobré myšlenky budou v menšině a naše snaha zatím to zlo nezmůže. Chce to kořeny dobra do každého dítěte, ale rozvíjet je, ne nechat je ležet ladem, aby zarostly plevelem z morbidních her a špatných příkladů okolo sebe. Lidstvo si asi prožije ještě nějaké to století v tomto rozporu než se buď zničí nebo si uvědomí, v čem je jádro pudla...

* 
Záleží na rodičích, jaké mají děti. Je jasný, že něco neovlivní, dítě je prostě osobnost od narození. Ale rodiče, co se dítěti věnují, pozorují jeho chování a správně ho vychovávají, můžou kvalitu jeho života zlepšit oproti tomu, kdyby vyrůstalo jako strom v lese... I v nejlepší rodině se může stát, že se rodiče rozhodnou, že děti budou mít tu nejlepší školu a budou umět na klavír či housle, naučí se 2 řeči a vše toto jim umožní. Všechny děti nejsou stejné, takže jedno vystuduje na doktora, druhé na právníka, oba umí řeči a jeden hraje na klavír, druhý na housle. Ale jejich brácha studia nedokončí a hudba ho nebaví - je to černá ovce rodiny. Jenže kdyby si rodiče na svých dětech nesnažili splnit svoje sny, tak by poznali, že zrovna tenhle kluk umí nádherně malovat a jak by uměl pracovat se dřevem, to si prostě neumí představit nikdo... protože jsou z lepší rodiny, tak kluka přece nedají JEN do učení. O tom já mluvím. Bůh si s námi nezahrává, Bůh nám ukazuje cestu - a že my chceme vyzkoušet ty jiné, než se vrátíme na tu správnou, to je naše věc.

*
Já si myslím, že jméno si tak trochu vybírá dítě samo, protože jeho duše je s matkou už od počátku. Takže jí to svoje jméno v podstatě vnutkává, ale mamina o tom neví, takže si myslí, že jí to napadlo jen tak... Duše dítěte ví předem, co ho v životě asi tak čeká, protože si to sama vybere podle toho, co se má tady na Zemi naučit. Myslím, že tak nějak to bude. Ikdyž si to po narození nepamatujeme. Ale v těch "cestách zpět" si na to člověk vzpomene. Pak se třeba matka diví, jak může její dcera při takovém sezení vědět něco, co se událo ještě když byla v břiše... Protože proto...
*
Taky jsem matka Štírka. A nejde mi ani o to, jestli umím něco nejlíp, ale spíš o to, abych to co nejlíp naučila svoje děti. Aby neměly v životě s něčím problém. Aby uměly všechno tak, jak se to má, aby byly samy sebou, ale zase se nad nikoho nepovyšovaly, ani se slabým neposmívaly, aby se snažily vždy situaci odhadnout správně atd. Všimla jsem si na sobě, že když jsem měla partnera, on měl rád v šest večeři a v osm už musel být doma klid na film v TV. Hned po jídle umyté nádobí atd. Snažila jsem se to dodržovat, aby byl v rodině klid kvůli němu. Vedla jsem k tomu i děti. Teď je to jinak. Teď jsem s dětmi sama a je mi jedno, jestli dcera umyje nádobí v šest nebo v devět, hlavně, že ho umyje. Když jsou děcka v pokojíku, je mi jednou, že se baví a že občas je jejich smích slyšet až na chodbu. Vím, že jsou šťastné a těch pár vteřin z filmu oželím, protože tohle je pro mě víc. Jsem důsledná a stále se snažím jít příkladem, ale vím, že ani mě se nechce někdy žehlit hned, jak prádlo uschne. Ono neuteče zítra nebo za tři dny ho vyžehlím taky. Důležitější je pro mě ten fakt, že děti přijdou a chtějí si zahrát na kytaru a zazpívat. Takové souznění je pro mě důležitější. Někdy tohle prostě partner naruší a když striktně trvá na tom, co musí být přesně kdy hotovo a to navíc ještě málokdy přiloží ruku k dílu.

*
Taky jsme s bráchou na základce dostávali na zadek - páskem. Od mámy. Táta se "jí do výchovy nepletl", maximálně při vytočení výchovným pohlavkem...
Mámu to bolelo víc než nás a měla nohy samou modřinu, jak jsme se naučili kroutit J
Brácha do toho na druhým stupni ZŠ ještě vykřikoval: "Nebolí, nebolí.." Mohla se zvencnout vzteky v tu chvíli.
Ale já vím, proč to dělala - ze strachu. Tedy jak bych to.. ona o nás měla takovej strach, když jsme nepřišli včas, její bujná fantazie jí pracovala na plný obrátky, co všechno se mohlo stát. To si zažije každej potom, když má svý děti. Ikdyž naši na tom byli hůř - neexistovaly mobily. Takže v tom šíleným vypětí, když jsme se ukázali, tak vyloženě v afektu nás seřezala, ale brečela u toho - uvolnil se ten strach a ona pak nemohla celou noc spát, jak jí to mrzelo, že se zase nechala unést ...
Nikdy jsem jí to neměla za zlé ( kromě té konkrétní chvíle :-)). Vychovaní jsme myslím s bráchou normálně. Velmi záhy jsme pochopili, že nás nebije z radosti z bití, ale z bezmoci a strachu... A taky si myslím, že měla ještě k tomu strach, co by jí řekl táta, že se o nás špatně stará, kdyby se nám něco stalo, ikdyž by za to nemohla. A táta by to možná řekl, jako asi každej, kdo v první chvíli hledá viníka, ale nemyslel by to tak. To všechno pochopí člověk až s věkem a zkušenostma z druhé strany.

*

 

Kontakt