Polemiky o zdraví a sebelásce

21.05.2010 22:24

Dokud Tvým životem vládne strach, bojíš se důvěřovat lidem a nemáš kamarády, bojíš se žít a možná tím odrazuješ své partnery. Bojíš se o děti a přicházíš o ně. Vím, je to smutné a bolestivé, ale možná je to ukazatel.
A těžkými nemocemi nám skutečně život dává najevo, že máme problém, který dlouho neřešíme a on se nakonec projeví takto.

*

Nezpracovanou nenávist bych chápala v tomto podání jako "uvíznutí v hněvu". Člověk prožije nějakou událost, která způsobí jeho nenávist. A on neví, jak s tím naložit.. Na objekt své nenávisti "nemůže", protože má určité zábrany - existují určité hranice toho, co může a co ne. To on ví.
Co se tedy stane? začne se stylizovat do role oběti a za všechno, co se mu od té doby stane negativního, viní toho, koho nenávidí.
Může svou nenávist neprojevovat ( může se užírat uvnitř a trpět i psychosomatickými projevy v podobě nějakých chorob ) a nebo projevovat ( pomlouvat, škodit té osobě, vyhrožovat, i jí dokonce fyzicky napadnout - ale nic z toho mu to od té nenávisti nepomůže ) Stane se z něj "mentálně umíněný" člověk, který se ve svém světě cítí ukřivděný a protože nepochopil podstatu věci, tak svou vizi šíří na ostatní a ostatní se ho postupně začnou stranit, protože oni časem pochopí, jak je mimo...
Tento stav může dokonce vyústit až do schizofrenie, kdy člověk, který někoho nenávidí, si utvoří svůj svět, kde on je nedoceněný a všemi nepochopený, ačkoli má svou subjektivní pravdu a je v právu... a tento svůj svět není schopen začlenit do toho skutečného světa, který má tu jinou - objektivní pravdu. Ztrácí přátele, známé, někdy i rodinu... stane se z něj osamělý podivín, který nenávidí ...

*

Já myslím, že nenávist není nutná, ani nás ničemu neučí. Jen nám nanejvýš ukazuje, že něco v nás je špatně nastaveno - jakoby prstem ukazuje na tu oblast, kterou bychom v sobě měli prozkoumat a zušlechtit.
Když někdo nenávidí, tak je to vlastně o tom, že nechápe, proč se ten druhý k němu zrovna takto zachoval a bere to jako do nebe volající podraz, který zrovna jemu ničí jeho plány či cokoliv jiného. Kdyby se snažil pochopit důvody - třeba by toho druhého spíš politoval a ne nenáviděl. Mávl by rukou a řekl by, že mu za to nestojí. Ale nenávist člověku ukazuje, že nám ten druhý zhatil něco, o co jsme strašně stáli. Takže nenávist je vlastně přenesené zklamání za to, že se nám to nepodařilo získat.
Skamarádit se s nenávistí asi nelze...

*

Těžko vysvětlovat emočním lidem na začátku této cesty, že jednou o své emoce přijdou a že tomu budou rádi. Nejen o špatné, ale i o dobré. Protože pak jim bude furt fajn, budou prostě se vším srovnaní.

*

Ti, co se rozhodli, být autisty, se nemohou dívat na to, jak někteří lidi odmítají uvěřit v lásku. A proto se jim narodí...

A ti, co se rozhodli se tomu naučit, si podvědomě takové děti ( nebo rodiče ) vybrali.

Ale pochopit Lásku neznamená utápět se v depresích. Milovat můžeme i postiženého a právě díky němu najít tu sílu i pro sebe. Ty se trápíš tím, jak je maminka postižená a její postižení podvědomě přebíráš, abys jí ulevila. Ona si ho vybrala. Nech jí ho, a začni pracovat sama na sobě.
Můžeš jí milovat, ale nepřebírat její problém.
Jde to. Mám to odkroucený na vlastní kůži s vlastní maminkou. Takže vím, že to jde.
Jak víš, že autisti se chtějí léčit? A co ti retardovaní? třeba si to vybrali - přeci víš, že každý máme svobodnou vůli - uzdraví se ten kdo chce. Oni nesouhlasí s něčím tady a brání se tomu svou nemocí. Je jim v ní lépe. Oni netrpí. Trpí jejich okolí. 
*
Můžeš bojovat proti sobě - a můžeš se buď zničit a nebo vyhrát. Záleží na tom, jakej máš v sobě program. Ten program se dá přeprogramovat, ale chce to čas. Nejde to za měsíc nebo někdy ani za rok. Chce to třeba dva tři roky, ale trvalého přeprogramovávání, ne zkusit to půl roku a přestat, protože nejsou vidět výsledky. Ony se musí změnit nejdřív věci uvnitř a pak se teprve začnou projevovat navenek. Ale když někdo věří tomu, že to nejde, tak mu to samozřejmě nikdy nepůjde.
Každý svého štěstí strůjcem.
*
Já si myslím, že deprese vzniká z absence lásky - k sobě v první řadě a absence v dětství od rodičů či známky z okolí, že nás nebere atd... Jakmile si člověk vybuduje malé sebevědomí, je z něj brána otevřená - pro depresi a jiné negativní projevy.
Dědičné je to jen potud, když myšlenku převezmeme od rodičů - již v dětství nám jí prostě vytesají do podvědomí jako do kamene. A protože je člověk pak samá negativní myšlenka, v životě se mu prostě nemůže dařit - a vysvětluje si to tím, že má dědičné sklony k depresi. Je to "utěšování se", aby nebyli nuceni hledat příčinu a přijmout fakt, že žijí špatně a že je nutná změna. Člověk nechce většinou měnit to, co aspoň jakž takž funguje. K tomu je potřeba odvaha - a odvahu získá člověk většinou díky Lásce. Ať k sobě nebo k někomu jinému, i k Bohu - sem bych vetkla víru. 
*
Příběh: „Začarovaný kruh“

Z neznalosti zákonitosti, kterou popsal Osho ( O lásce ), vznikají v životě situace, které si pak dotyční neumí vysvětlit a zůstávají žít v omylu. Zprvu jsou spokojeni, ale nejsou šťastní, s postupem času ani spokojení… „něco“ jim v životě stále chybí a oni nevědí, co.

Představ si to: Jsi od mala díky situaci v původní rodině sám sebou nejistý, možná jsi brzy nastoupil coby ochránce své matky díky otci alkoholikovi. Brzy jsi nastoupil cestu dospěláka, který nijak zvlášť nepoznal pocit lásky a zůstal jsi tak nenaplněný a velmi nejistý. Navíc jsi dospíval s myšlenkou: Hlavně nebýt jako otec. Neznal jsi zákon přitažlivosti, nevěděl jsi, jak funguje podvědomí ( že neslyší NE ), ale ono slyšelo Tvou úpěnlivou prosbu: Hlavně ať --jsem jako otec. A tuto prosbu Ti splnilo. Záhy jsi z prázdnoty v srdci a díky nesprávně položené prosbě začal pít, plnit se náhražkou. Tím jsi vkročil do bludného kruhu, protože sis sám sebe přestal vážit a neměl ses rád. Protože jsi po lásce toužil, a díky sexu jsi zažíval i euforické stavy, potřeboval jsi ho. Sex a alkohol Ti poskytovaly úkryt před prázdnotou – euforie a zapomnění.

Tvoje žena to nevydržela, ona v hloubi duše cítila, že „potřebuješ“, ale „nedáváš“. Byl jsi energetický vysavač.

Člověk, který „potřebuje“, neumí být sám. Takže jsi zakotvil jinde. Zprvu to bylo stejné, jako s manželkou. A najednou přišel den, kdy se něco změnilo. Potkal jsi JÍ. Díky NÍ ses změnil, protože jsi pocítil Lásku.

Tvoje prázdnota pomalu mizela a jednoho dne ses rozhodl, že skončíš s alkoholem. Povedlo se. Jak by taky ne - Láska dělá zázraky. A najednou jsi pocítil potřebu být aspoň nějaký čas sám. Potřeboval jsi kumulovat energii. A když jsi jí byl plný, šel jsi a dával jsi JÍ. Ikdyž ne dlouho. Poznal jsi princip fungování Lásky: samota, naplnění, přetékání…

ALE  - zůstala vina. Vina je jako vězení. Vězení bez mříží. Takže té, co si s Tebou užila ty roky s alkoholem, se snažíš odvděčit tím, že tu energii, kterou nakumuluješ díky Lásce k NÍ, dáváš pak té, vůči níž se cítíš díky minulosti povinován vděčností a odplatou. Nyní ale je „energetickým vysavačem ona“. Jen bere, nic nedává. Maximálně práci, kde se realizuješ, abys zakryl tu prázdnotu ve chvílích, kdy nejsi sám, ale již vysátý jsi s tou, která o Tě o tu energii obírá. A pak musíš zase pryč. Cítíš, že kdybys zůstal, jako to běžné páry dělají, byl bys za chvíli vyšťavený jako kdysi. Ale to už se nestane. Už nemůžeš. Už víš, že k přetékání je potřeba nejdřív se naplnit po okraj. Už to umíš. Jen ještě neumíš odejít ze začarovaného kruhu.

Východiskem je odpuštění sobě.

Odpustíš-li si své chyby z neznalosti a začneš se mít rád takový, jaký jsi, pak najdeš odvahu odejít z vězení bez mříží. Jde o to pochopit, že jsi nevinný. Stal ses z neznalosti součástí začarovaného kruhu, který nikde nekončí, pokud nedojdeš Poznání, že z něj vede cesta jen skrze Lásku – tentokrát skrze Lásku k sobě.

To je svoboda. Svoboda je stav mysli. Souvisí s Láskou a přináší Štěstí.

*


*
 Láska jako taková nikdy netrápí. Jen pokud je nešťastná, ale to je jen divné a hloupé spojení, které používají někteří zklamaní lidé. Co je nešťastná láska? Je to jen důkaz o tom, že jsem si já něco vysnila a ono se mi to nesplnilo. Nebo ten druhý vycítil, jakýho bych ho chtěla a nějakou dobu se snažil takový být a pak ho to přestalo bavit a já se jen divím, jakto, že se tak najednou změnil? A vyčítám... A co je to výčitka? Je to jen důkaz toho, že jsem měla přehnaná očekávání, která se nesplnila, takže jsem nespokojená. A pokud tohle nepochopím, budu se trápit často ne-li pořád. Na lidi a situace bych asi neměla pohlížet podle toho, jak my bych si to já představovala. Ale bez jakýchkoli předsudků nejdřív zjistit, jaký ten člověk opravdu je, než ho dostanu do situace, kdy se přede mnou bude chtít udělat lepší, aby se mi líbil. A je pravda, že spousta lidí chce někoho vlastnit - ten je můj!! - vykřikují holky a rvou si vlasy... A on je zatím svůj, že. Jen chtěl někoho, s kým by si rozuměl a mohl se doplňovat. Když se mnou někdo chce být, tak se mnou je i přesto, že chodí na tůry, na vandry, na pivo, na bowling... Vrací se ke mě, protože já ho nechci vlastnit, chci s ním trávit pokud možno volný čas, protože je mi s ním dobře, chci s ním mít rodinu, protože má vlastnosti, které když i naše děti vstřebají, bude to dobré. Ale nechci ho uvázat doma, aby náhodou nepoznal nějakou jinou ženskou a nezahnul mi s ní. Pokud je mu se mnou taky fajn, koukne se, zhodnotí, možná i zaflirtuje, ale pak šup domů, tam je klid a pohoda, tam si na nic nemusí hrát, tam může být sám sebou a já ho za to obejmu, dám mu večer masáž a nad ránem při svítání se krásně pomilujem, protože to tak oba cítíme.
Když něco miluješ, pusť to. Když se to k Tobě vrátí, je to navždy Tvoje. Když se nevrátí, nikdy to Tvoje nebylo...
*
Jako každý neumí být přítel, tak ne každý umí milovat. Láska je nesobecká, je trpělivá, nic si nevynucuje ani nepodmiňuje. Láska je spojení přátelství + respekt + vášeň. Alespoň ve 2/3 vztahu. Ve vyšším věku pak hlavně přátelství + respekt + něha. Přítel je ten, kdo o vás všechno ví a přesto vás má rád. Ten, kdo miluje, to má přesně tak. Ale to by se lidi nesměli dělat lepší než jsou, jak to běžně dělají, protože pak se zamilujem do někoho, kdo jen předstírá některé své vlastnosti, aby nás získal. To už není nesobecké a ani to není přítel. Přítel vám nelže, umí říct pravdu. Láska na lži umírá... Není to nedostatek lásky, který mnohá manželství činí nešťastnými, ale nedostatek přátelství."

Co se týká citového vydírání od partnera – když budeme s někým jen ze soucitu, že on to chce, do budoucna mu vlastně ubližujeme, když mu neřekneme pravdu. Ale on tu pravdu kolikrát ani nechce slyšet. Já mu říkala: Hele žijeme spolu 2 roky, za tu dobu jsem zjistila, že máme jiný režim dne (on sova,já skřivan), máme jiný náhled na výchovu dětí (on příkazy,zákazy - já dohoda, jít vlastním příkladem), máme jiný přístup k penězům ( on všechno hned a pak splácet - já nejdřív našetřit, pak koupit), jiný smysl pro humor a jiný styl zábavy. Ale to jsem zjistila až když jsme spolu žili, protože když jsme spolu chodili a psali si, tak se tvářil, jako že všechno má stejně jako já, jen abych ho vzala k sobě. Postavil náš vztah na lži, která postupně vyšla na jevo a já v tom dál žít nechtěla. Ale jemu s náma bylo dobře, on si nestěžoval, jemu to vyhovovalo. On tyhle argumenty nechtěl slyšet, nepřipouštěl si je. Pořád jen dokola říkal: Proč, miluju Tě, vždyť je nám spolu dobře... Zabil ve mě úctu k němu,

Spousta lidí, i já, se zprvu chová tak: Vždyť on není zlý, je šikovný, odpovědný, i hezký a nerozhazuje prachy, nebije Tě, nechlastá.. co bys ještě holka v tom dnešním životě chtěla? Ale to je to, že ho lituješ. Lituješ člověka, se kterým jsi žil, protože víš, že on tu samotu ponese těžko. Zprvu si člověk neuvědomí, že zůstává s tím druhým jen z lítosti. Ale to už není láska, že? Ta vyprchala. Vyprchala s poznáním, že jsem pro někoho chtěla být žena a jsem pro něj matka, ošetřovatelka a výplň jeho života. Ne žena, kterou by miloval, jako ženu, ale na které visí jako někom, díky komu nemusí být sám. Člověk by měl být nějaký čas sám, aby si ujasnil, co vlastně chce. Když někdo nevydrží sám se sebou, je to hodně smutné. Je pak balvanem na krku každého, kdo se s ním rozhodne žít. 

*
Já do toho vnesu trochu jiného pohledu, jo? Kytičky versus lidičky. V podstatě je to naprosto stejné - příhoda ze života:
Byla jedna dívka a ta měla zvláštní způsob života, který ji vyhovoval a tak kvetla a zářila, budila pozornost ( Jako kaktus, který vykvete v pusté poušti). Objevil se turista, který se do ní zamiloval, protože se mu moc líbila. Nezkoumal nikdy, proč je taková krásná a proč se jí daří, prostě se mu líbila a tak jí umluvil krásnými slovy a začli žít spolu ( prostě vyryl ten kaktus a z pouště přenes do svého skleníku ). Myslel si, že když jí dá všechno, co mu pod ruku a na mysl přijde, když ji zahrne péčí a pozorností, ještě zkrásní ( tak zasadil kaktus do vyhnojené zeminy a denně ho zalíval ). No a přišla brzy chvíle, kdy dívka začala být nějaká nesvá, byla smutná, něco jí scházelo a ona se trápila ( kaktus začal uvadat - uhnívat). Řekla tedy svému příteli, že jí tento způsob života nevyhovuje, že by se ráda vrátila k tomu původnímu, ale protože on její původní život žít nechce, tak asi tedy bez něho. Zalekl se, sliboval změnu a začal se snažit ještě víc ( přesadil kaktus do ještě lepší zeminy a víc hnojil a zalíval ). Dívka viděla, jak moc se snaží a bylo jí ho líto. Ale sama pomalu ale jistě hubla a z permanentního stresu začala mít i zdravotní potíže. A tak poprosila jednou přátele a oni jí pomohli se přestěhovat zpět do jejího prostředí a vrátit se k životu, který měl pro ni větší smysl a kouzlo ( přišli zahradníci, co věděli, co takový kaktus potřebuje a odnesli ho zpátky, odkud si ho turista vzal). No a konec dobrý, všechno dobré - dívka i kaktus opět rostou a kvetou a dělají radost všem okolo. Jen turista asi dodnes mrmlá, že některé ženy jsou děsně nevděčné, ikdyž je zahrne láskou a péčí, o které se jim ani nesnilo.... A poučení? Myslím, že chození delší dobu s tím, koho chceme poznat, má pořád smysl, protože jak jinak chcete poznat, jak a čím žije a proč je takový, jaký je. Jinak se každému může přihodit to, co tomu turistovi - ani dobrá vůle a bohaté prostředky nezajistí štěstí. Když si nezjistíš návod na použití, vybouchne Ti to v rukách...

*

Závislý partner je jako kámen. Vůbec nezáleží na tom, co říká. Kameny vždy táhnou ke dnu, ikdyž je na nich napsáno: "Se mnou vzlétneš ke hvězdám". Přírodní zákony ještě pořád fungují.

*
Přizpůsobíme-li se citovému vyděrači místo toho, abychom mu řekli pravdu, do budoucna mu vlastně ubližujeme. Ale on tu pravdu kolikrát ani nechce slyšet. Já mu říkala: Hele žijeme spolu 2 roky, za tu dobu jsem zjistila, že máme jiný režim dne (on sova,já skřivan), máme jiný náhled na výchovu dětí (on příkazy,zákazy - já dohoda, jít vlastním příkladem), máme jiný přístup k penězům ( on všechno hned a pak splácet - já nejdřív našetřit, pak koupit), jiný smysl pro humor a jiný styl zábavy. Ale to jsem zjistila až když jsme spolu žili, protože když jsme spolu chodili a psali si, tak se tvářil, jako že všechno má stejně jako já, jen abych ho vzala k sobě. Postavil náš vztah na lži, která postupně vyšla najevo a já v tom dál žít nechtěla. Ale jemu s námi bylo dobře, on si nestěžoval, jemu to vyhovovalo. On tyhle argumenty nechtěl slyšet, nepřipouštěl si je. Pořád jen dokola říkal: „Proč?, miluju Tě, vždyť je nám spolu dobře...“ Zabil ve mě úctu k němu, byl pro mě jako soused, kterýmu řeknu dobrý den a tím pro mě končí.

*

Zprvu si člověk neuvědomí, že zůstává s tím druhým jen z lítosti. Ale to už není láska, že? Ta vyprchala. Vyprchala s poznáním, že jsem pro někoho chtěla být žena a jsem pro něj matka, ošetřovatelka a výplň jeho života. Ne žena, kterou by miloval, jako ženu, ale na které visí jako někom, díky komu nemusí být sám.

*

I kopáč, fešák v nejlepších letech, ale sám, protože ho opustila žena s manažerem, co má vyšší plat, si může užít kvalitní a dlouhý sex a je po tom unavený jako po směně, ale příjemněji J ..Ale protože má ten sex se ženou, kterou má rád, ale zase ne tak, aby si jí hned bral ( musí ji dostatečně poznat a to nejde za 1 - 3 měsíce ) je to radostná událost, je to sex, je to zábava. A pak potká jednu ženu, co mu vžene červeň do tváří už jen pohledem, natož když pak promluví. Neumí vyjádřit, co právě cítí, ale když s ní dojde k sexu, je to milování. Jiný prožitek při stejných pohybech a stejné činnosti. Jiná dimenze... J

*

Kontakt