Poraněná mysl

06.05.2009 08:00

 Možná jste o tom nikdy nepřemýšleli, ale na jisté úrovni jsme všichni mistři. Jsme mistři, protože máme schopnost tvořit a řídit svůj život.

Všichni si vytváříme neuvěřitelné mytologie, právě tak jako to dělají společnosti a náboženství na celém světě. V naší osobní mytologii žijí hrdinové a zločinci, andělé a démoni, králové a obyčejní lidé. Vymýšlíme si různé po­stavy včetně svých vlastních osobností. Pak si vytvoříme představu o sobě samých a začneme ji používat v určitých situacích. Jsme umělci předstírání a stáváme se tím, co si o sobě myslíme. Když se setkáme s druhým člověkem, okamžitě ho zařadíme do nějaké kategorie a připíšeme mu určitou roli ve svém životě. Vytvoříme si o něm před­stavu, která odráží to, co si o něm myslíme. A totéž dělá­me ve vztahu ke všem a ke všemu kolem nás.

 

Všichni máte schopnost tvořit. Tato schopnost je tak silná, že se vám splní všechno, čemu věříte. Všechno, čím jste, vytváříte sami. Jste takoví, jací jste, protože to­mu věříte. Celá vaše realita, všechno, čemu věříte, je va­ším vlastním výtvorem. Máte stejnou schopnost jako všichni ostatní lidé. Hlavní rozdíl mezi vámi a někým ji­ným spočívá v tom, jak své schopnosti uplatňujete a co s jejich pomocí tvoříte. V mnohém se můžete podobat ostatním lidem, ale nikdo na světě neprožívá svůj život stejným způsobem jako vy.

 Celý život se učíte být tím, co si myslíte, že jste, a dě­láte to tak dobře, že si to nakonec dokonale osvojíte. Mistrně ovládáte svou osobnost, své názory a přesvědče­ní; ovládáte všechny své akce i reakce. Dlouhé roky se to učíte a nakonec dosáhnete dokonalosti. Jakmile si uvědomíme, že jsme všichni mistři, pochopíme jaký druh dokonalosti máme.

 Když jsme malé děti a máme s někým problém, obvyk­le se rozzlobíme. Ať už z jakéhokoli důvodu, hněv náš problém odstraní, a my dosáhneme toho, co chceme. Pak se to opakuje podruhé - opět reagujeme s hněvem -, ale teď víme, že když se rozzlobíme, problém zmizí. A tak to se to učíme tak dlouho, dokud se nestaneme mistry hněvu.

 

Stejným způsobem se stáváme mistry žárlivosti, mistry zármutku, mistry sebeodříkání. Veškerá naše dramata a utrpení jsou naučená. Vybíráme si různé role a pak se je učíme tak dlouho, dokud se nestaneme mistry. Způsob, jak myslíme, cítíme a jednáme, se nám stane rutinou, tak­že už nemusíme přemýšlet o tom, co děláme. Chováme se určitým způsobem na základě naučených reakcí.

Abychom se stali mistry lásky musíme se učit milovat. Také dokonalé zvládnutí lidských vztahů vyžaduje učení. Nejde však o získání teoretických vědomostí, jde spíš o praktické jednání. A k tomu je nutné pochopit psy­chologii lidského chování.

 

 

Představte si, že žijete na nějaké planetě, kde všich­ni lidé trpí kožní chorobou. Už dva či tři tisíce let všichni trpí stejnou nemocí. Po celém těle mají infikované rá­ny, které jsou při sebemenším doteku velmi bolestivé. Všichni samozřejmě věří, že to je normální. Dokonce i lékařské učebnice popisují tuto nemoc jako normální stav. Lidé se sice rodí se zdravou kůží, ale jakmile do­sáhnou věku tří nebo čtyř let, začnou se objevovat první rány. V pubertě mají rány po celém těle.

 Umíte si představit, jak se tito lidé chovají jeden k dru­hému? Při styku s druhými si musejí chránit své rány. Nikdy se .jeden druhého nedotýkají, protože je to příliš bolestivé. Když se náhodou někoho dotknete, dotčený se okamžitě rozzlobí a dotkne se na oplátku vás, aby se vám pomstil. Pud milovat je však natolik silný, že jste ochotni za to platit.

 Nyní si představte, že se stane zázrak. Jednoho dne se probudíte s naprosto zdravou kůží. Rány jsou pryč a do­tek nebolí. Umíte si představit, že máte zdravou kůži ve světě, kde všichni trpí kožní nemocí? Nemůžete se niko­ho dotknout, protože ho to bolí, a nikdo se nedotýká vás, protože si myslí, že by vás to také bolelo.

 Umíte-li si to představit, pravděpodobně pochopíte, jak by se v našem světě cítil návštěvník z cizí planety. Ale v našem případě nejde o kožní chorobu. Návštěvník by zjistil, že trpíme nemocí, která se jmenuje strach. Naše ci­tové tělo je plné ran, které jsou infikované emočním je­dem. K hlavním příznakům této strašné nemoci patří hněv, závist, zármutek, nenávist a pokrytectví. Následky této nemoci jsou všechny emoce, které způsobují lidské utrpení.

 Všichni lidé jsou duševně nemocní, všichni trpí stej­nou nemocí. Lze bez nadsázky říci, že náš svět je blázi­nec. Tato duševní choroba je na zemi už tisíce let, takže ji lékařské učebnice popisují jako normální stav. Ačkoli psychiatři a psychologové považují tuto nemoc za nor­mální, já vám chci říci, že normální není.

 Když strach zesílí, naše racionální mysl začne selhávat a přestane snášet všechen ten jed. Psychologové tomu ří­kají duševní onemocnění. Nazývají to různými jmény: schizofrenie, psychóza, paranoia. Ale tyto nemoci vzni­kají, když naše rány jsou tak bolestivé a naše mysl tak vy­děšená, že nám připadá lepší přerušit kontakt s okolním světem.

 Lidé žijí v neustálém strachu z možného poranění, a to je příčinou hrozného dramatu, ať už jsme kdekoli. Způsob, jak se chováme jeden k druhému, je citově tak bolestivý, že často podléháme hněvu, zármutku, závisti nebo žárlivosti, aniž k tomu máme zjevný důvod. Už je­nom to, říci někomu „miluji tě", může být děsivé. Ačkoli jsou citové vztahy mezi lidmi tak bolestivé, přesto uzaví­ráme manželství a máme děti.

 Abychom chránili své citové rány, vytvořili jsme si ně­co velice důmyslného: systém popírání reality. V rámci tohoto systému se stáváme dokonalými lháři. Lžeme tak dokonale, že lžeme nejen druhým, ale i sami sobě, a na­konec svým vlastním lžím věříme. Většinou ani nevíme, že lžeme, ale když si to občas uvědomíme, ospravedlňu­jeme své lži jako ochranu proti bolesti, kterou nám způ­sobují naše citové rány.

 Systém popírání reality je jako mlha před našima oči­ma, která nám znemožňuje vidět pravdu. Nosíme spole­čenské masky, protože je pro nás příliš bolestivé vidět sa­mi sebe takové, jací opravdu jsme. Náš důmyslný systém nám umožňuje předstírat, že věříme, že ostatní tomu, co předstíráme, věří. Tyto bariéry si vytváříme na ochranu před druhými lidmi, ale neuvědomujeme si, že právě ony omezují naši svobodu. Když nám někdo řekne, že jsme se ho dotkli, není to přesně tak. Ve skutečnosti jsme se dotkli nějaké rány v jeho mysli a on reaguje, protože ho to bolí.

 Uvědomujete-li si, že všichni kolem vás mají citové rá­ny plné emočního jedu, můžete si snadno představit vzta­hy mezi lidmi, kteří žijí v pekle svých snů. Z hlediska Toltéků je snem všechno, co si myslíme o sobě samých, a všechno, co víme o světě. Když se podíváte na jakýko­li náboženský popis pekla, uvědomíte si, že se nápadně podobá lidské společnosti. Peklo je místem utrpení, mís­tem strachu, místem války a násilí, místem odsunování a nespravedlnosti, místem věčného trestu, který nikdy ne­končí. V této džungli dravců bojují všichni proti všem. Všichni jsou plní emočního jedu - plní závisti, hněvu, ne­návisti, viny, zármutku a bolesti. A všechny tyto démony si vytváříme sami, protože se nám zdá, že život je peklo.

 Každý z nás si vytváří osobní sen o svém já, ale naši předkové už dávno vytvořili velký sen o lidské společ­nosti. Tento velký sen, tento sen celé planety je kolek­tivním snem miliard lidí. Obsahuje všechny zákony, všechna náboženství, všechny kultury a všechny způso­by existence. Všechny tyto informace v naší mysli jsou ja­ko tisíce hlasů, které k nám hovoří všechny najednou. Toltékové tomu říkají mitote.

 

Naším pravým já je čistá láska; všichni jsme Život. Naše pravé já nemá nic společného s kolektivním snem, ale mitote nám brání vidět, čím opravdu jsme. Chápete-li kolektivní sen z tohoto hlediska a uvědomujete-li si, čím jste, uvědomíte si nesmyslnost lidského chování, a dokonce vám začne připadat zábavné. To, co ostatní považují za velké drama, vám začne připadat jako ko­medie. Uvědomíte si, že lidé trpí pro něco, co je nejen malicherné, ale také neskutečné. Nicméně nemáme na vybranou. Narodili jsme se v této společnosti, vyrostli jsme v této společnosti a chováme se stejně nesmyslně jako všichni ostatní.

 Představte si planetu, kde má každý člověk jinou emoční mysl. Lidé na takové planetě se k sobě chovají láskyplně a mírumilovně. Nyní si představte, že se jed­noho dne probudíte na této planetě a nemáte žádné rá­ny ve svém emočním těle. Už nemáte strach být tím, čím opravdu jste. Nevadí vám, co o vás druzí říkají, protože to neberete osobně. Nebolí vás to. Nemáte potřebu se bránit. Nemáte strach milovat, nebojíte se otevřít své srd­ce. Ale nikdo jiný není takový jako vy. Jak se máte cho­vat k lidem, kteří jsou citově zranění a trpí neustálým strachem?

 Člověk se rodí se zdravým tělem i myslí. Ve věku tří nebo čtyř let se v našem citovém těle začnou objevovat první rány, které se postupně infikují emočním jedem. Když se díváte na dvouleté děti, všimnete si, že si neu­stále hrají. Pořád se smějí. Mají bohatou fantazii a jejich sny jsou dobrodružným zkoumáním. Když se stane něco nepříjemného, děti se tomu brání, ale brzy na všechno zapomenou a opět se soustředí na přítomný okamžik a vrátí se ke svým hrám. Žijí v přítomném okamžiku. Nestydí se za svou minulost a nemají strach z budouc­nosti. Malé děti vyjadřují své city a nebojí se milovat.

 Nejkrásnější okamžiky v životě prožíváme, když si hrajeme jako malé děti, když si zpíváme a tančíme, když zkoumáme a tvoříme jen pro zábavu. Je nádherné cho­vat se jako malé dítě, neboť to je přirozený projev lidské mysli. Jako děti jsme nevinní a je pro nás přirozené vy­jadřovat lásku. Ale co se nám stalo? Co se stalo celému světu?

 Už od našeho dětství trpí dospělí okolo nás duševní nemocí, která je velice nakažlivá. Jak nám tuto nemoc předávají? Snaží se „zaujmout naši pozornost" a učí nás být stejnými, jako jsou oni. Tak předáváme tuto nemoc dětem. A stejným způsobem nás nakazili naši rodiče, na­ši učitelé, naši starší sourozenci a celá společnost ne­mocných lidí. Zaujali naši pozornost a vštěpovali nám své názory. Neustále je opakovali, a tak jsme se učili. Tímto způsobem se programuje lidská mysl.

 

Celý problém je v programu, v informacích, které má­me uložené v mysli. Tím, že zaujmeme dětskou pozor­nost, učíme děti mluvit, číst, jednat a snít. Lidi učíme stej­ným způsobem, jako domestikujeme psa nebo jakékoli jiné zvíře: prostřednictvím trestu a odměny. To je na­prosto normální. To, čemu říkáme vzdělávání, není nic než domestikování lidí.

Zpočátku máme strach z trestu, ale později se začne­me bát, že nedostaneme odměnu, že nebudeme dost dobří pro otce či matku, sourozence či učitele. A tak se v nás rodí potřeba uznání druhými. Jako malé děti se o nic takového nestaráme. Názory druhých nás nezají­mají. Nejsou pro nás důležité, protože žijeme v přítom­ném okamžiku a chceme si jen hrát.

 Strach, že nebudeme za své chování odměněni, se mění ve strach z odmítnutí. Strach z toho, že nesplníme očekávání druhých, nás nutí přetvařovat se. Učíme se předstírat, že jsme něčím, čím nejsme, abychom se zalí­bili matce či otci, učiteli či knězi. Neustále něco předstí­ráme, až se nakonec naučíme být někým jiným.

 Brzy zapomeneme, čím opravdu jsme, a začneme žít podle představ, které si o sobě vytváříme. Prezentujeme světu různé tváře podle toho, s kým se právě stýkáme. Doma máme jinou tvář než ve škole. Až dospějeme, vy­tvoříme si nové představy a nové tváře.

 To se týká i vztahu mezi mužem a ženou. Žena před­stírá, že je někým jiným, ale když je sama, chová se úpl­ně jinak. Také muž má vnější a vnitřní představy. Když dospějeme, naše vnitřní a vnější představy jsou tak roz­dílné, že se skoro v ničem neshodují. Ve vztahu mezi mužem a ženou existují nejméně čtyři různé představy. Jak může jeden partner poznat druhého? To je nemožné. Mohou se snažit poznat jen představy.

 

Když se muž setká se ženou, udělá si o ní představu ze svého hlediska, a žena si udělá zase svou představu o muži ze svého hlediska. Pak se muž snaží, aby žena odpovídala představě, kterou si o ní vytvořil, a žena se snaží, aby muž odpovídal představě, kterou si o něm vy­tvořila ona. Takže nyní existuje šest různých představ. Samozřejmě že jeden druhému lžou, ačkoli si to nemusejí uvědomovat. Jejich vztah je založen na strachu a na lžích. Není založen na pravdě, protože ani jeden z nich není schopen vidět skrz všechnu tu mlhu.

 

Dokud jsme malé děti, nemáme žádný problém s tím, co předstíráme. Představy, které si o sobě vytváříme, zač­nou být zpochybňovány, teprve když vstoupíme do šir­šího světa a ztratíme ochranu rodičů. Proto je dospívání tak obtížné. Jakmile začneme prezentovat světu svou představu o sobě samých, svět se brání. Všichni nám zač­nou dokazovat, že nejsme tím, za co se vydáváme.

 

Vezměte si například mladého chlapce, který předstí­rá, že je velice inteligentní. Představte si, že se zúčastní debaty diskuzního kroužku. Jeho protivník, který je inte­ligentnější nebo lépe připravený, v debatě zvítězí, a tím ho zesměšní před ostatními. Náš chlapec se snaží před spolužáky ospravedlnit. Je ke každému slušný, snaží se zachovat si tvář, ale uvědomuje si, že lže. Před spolužá­ky nedá nic najevo, ale jakmile přijde ze školy domů a podívá se na sebe do zrcadla, okamžitě je rozbije. Nenávidí sám sebe, myslí si, že je hloupý, že je nejhloupější ze všech. Uvědomuje si rozdíl mezi svou vnitřní představou o sobě a představou, kterou se snaží prezen­tovat světu. Čím větší je tento rozdíl, tím obtížněji se chla­pec přizpůsobí očekávání společnosti a tím méně se bu­de mít rád.

Mezi jeho vnitřní představou o sobě samém a před­stavou, kterou prezentuje druhým, jsou samé lži. Obě představy jsou velice vzdálené realitě, obě jsou falešné, ale on si to neuvědomuje. Druzí to možná vidí, ale on je úplně slepý. Snaží se chránit své rány, ale ty jsou sku­tečné a on se trápí, protože se snaží zachovat si tvář.

 Jako děti se učíme, že názory druhých jsou důležité, a proto se podle nich snažíme řídit. I náhodná poznám­ka nás může uvrhnout do pekla: Jsi ošklivý. Nemáš pravdu. Jsi hloupý." Názory druhých mají velký vliv na nesmyslné chování lidí, kteří žijí v pekle. Proto máme potřebu slyšet, že jsme dobří, že něco děláme správně nebo že jsme krásní. Jak vypadám? Jak se ti líbilo, co jsem řekl? Jak mi to jde?"

Potřebujeme slyšet názory druhých lidí, protože jsme domestikovaní a protože se jejich názory necháme ovliv­ňovat. Proto hledáme uznání druhých; potřebujeme cito­vou podporu; potřebujeme společenské uznání. Proto mladí lidé užívají drogy, pijí alkohol nebo kouří cigarety. Dělají to proto, aby získali uznání lidí, kteří sdílí podob­né názory.

 Trpíme proto, že se snažíme světu prezentovat faleš­né představy o sobě samých. Zatímco předstíráme, že jsme velmi důležití, v duchu jsme přesvědčeni, že nejsme ničím. Tvrdě pracujeme, abychom získali uznání a obdiv. Snažíme se být důležití, mocní, bohatí a slavní. Snažíme se vnutit svůj sen všem ostatním. Proč? Protože věříme, že náš kolektivní sen je reálný. A proto jej bereme velice vážně

 

Kontakt