Potřebuji tě - ve vztahu

07.05.2012 12:34

 

Zřejmě se množí vztahy, kde jeden z páru začne na sobě více pracovat, duchovně se rozvíjí, hledá svoje chyby, karmické zátěže, kdy a jak vznikly, chodí na různé semináře, konstelace, nechává se provést při regresi svými minulými životy, aby zjistil ( pokud má nějaký problém ), kde „je zakopaný pes“ – a jejich partner to špatně nese. Za prvé – je to změna z toho věčného stejnodenního programu, ale jen pro partnera. Za druhé – je to změna partnera jako takového. Jeho osobnost se mění, dostává se „jinam“, přestává mít strach, přestává být závislý nejen na partnerovi, ale i na vztahu. Za třetí – je to příchod nového vztahu, kdy jeden z partnerů už toho druhého nepotřebuje tak, jak tomu bylo ještě před několika lety. Jeden z partnerů směřuje ke svému osobnímu vnitřnímu klidu ( konečně ) a druhý partner se naopak dostává do tlaku ze strachu, že ho partner už nebude potřebovat a že ho opustí.

Je to možné, protože když jsou dva lidé na jiné úrovni myšlení a vnímání reality a mají jiné cíle, tak spolu mají málo společného. Je to vývoj, ale lidé se naučili být ve vztahu od svatby do smrti. To ovšem neznamená, že oba nutně stagnují. Někdy se to stane, že jsou na stejné úrovni myšlení a mají stejné cíle po celý život, vyvíjí se buď minimálně a nebo postupně spolu docházejí k novým poznatkům, spolupracují, takže když se mění, tak oba a stále jim to klape. Jenže valná většina vztahů je takových, že se dva poznají a zjistí, že se do vztahu hodí, že si vyhovují, že se potřebují ve 20ti letech ( navíc jsou zamilovaní, že ) a zůstanou spolu, ale jeden z nich třeba hodně čte nebo je více intuitivní či se zajímá o duchovní vývoj jen tak a vtáhne ho to – a rozvíjí se, zatímco druhý zůstává na původním standardu. Jejich vidění světa a cíle se během 5 – 10ti let změní natolik, že pokud má co říct jeden, druhého to nezajímá a pokud druhý chce, aby první s ním šel něco vyzkoušet, aby pochopil něco zvláštního, tak ten nechce, nezajímá jej to nebo se toho bojí, nedůvěřuje. Vyčítá partnerovi, že se děsně změnil. Ano, vyčítá vyvíjejícímu se partnerovi, že se vyvinul, zatímco on stagnuje. Každý to máme jinak. Ale pod nátlakem citového vydírání ( Já jsem při tobě stál, když…. Já jsem ti tenkrát zachránil život… Kdyby nebylo mě, tak nejsi tam, kde jsi… ) pokročilý partner, pokud ještě nemá dostatek sebelásky, podlehne a zůstane ve vztahu. Ale začne se trápit, nemůže být sám sebou, musí se snažit být takový, jako předtím a nebo jen s ohledem na partnera se „svým koníčkům“ ( jak partner onu změnu většinou nazývá ) věnuje sporadicky. Časem na zapřenou a ještě později si stejně najde jinde spřízněnou duši a partnera třeba podvádí. Pokud se takto sejdou dva ze stejných vztahů, podvádějí oba, cítí se krásně a mizerně zároveň, protože našli spřízněnou duši, ale zároveň podvádějí svého partnera.

Sebeláska není sobectví a pozná se to tak, že nic neděláte na úkor někoho jiného. Když se rozloučím s partnerem, se kterým jsem sice prožila mnoho hezkých ( později i nehezkých ) let, ale další život s ním mě ubíjí – je to čestné. Nepodvádím jej. On sice nechápe, jak to, že jsem se tak změnila, proč ho chci opustit, protože on je stejný a vidí svět a život stejnýma očima. Pro něj je to rána a samozřejmě se snaží držet se vztahu „zuby nehty“. Ale já neodcházím, abych na jeho úkor něčeho dosáhla. Já odcházím, protože trpím v nerovném vztahu, kde cítím, že mi není dovoleno se chovat přirozeně, jak to cítím, protože druhý to tak necítí. Ale pokud se již nehodí on ke mně, nehodím se ani já k němu – o čemž svědčí i to, že on poznal, že jsem se změnila a kvituje to s nelibostí. Proč chce se mnou stále být, přestože se k sobě očividně již nehodíme?

Je to zvyk. Zvykli jsme si na vztah, na stereotypy v něm vytvořené, na povahu druhého i s jeho chybami, nejen přednostmi. Člověk nerad opouští zaběhnuté koleje, tento vztah je taková jistojistá jistota, vím, co od něj můžu čekat. A to se jednomu partnerovi líbí, ale tomu druhému už právě ne. Je to stejné, jako když jedou na dovolenou dva neplavci – sluní se na břehu rybníka, nanejvýš se ráchají při břehu, kde dosáhnou na dno. Jezdí sem, do toho klidného kouta rok co rok. A pak si jeden z nich přečte, že voda ho udrží a může i plavat ve velké hloubce a neutopí se – jen se to naučit v nějakém kurzu… Zaplatí si kurz, naučí se plavat a pak se jede zase na dovolenou. Nadšený ze svého nového umění plave tam a zpět od břehu ke břehu, pokřikuje na partnera nadšeně zprostřed rybníka, láká ho, je šťastný a takový volnější, svobodnější. A partner? Buď se zasnaží a také se naučí plavat a pak spolu pokračují v pohodě oba. Nebo se bojí, je mu to protivné, argumentuje, že to k životu není potřeba a kdesi cosi a zůstane neplavcem. Ještě příští rok jedou na totéž místo, kde se situace opakuje a ani jednoho už celá dovolená nejen nebaví, ale dokonce se rozhádají. Další rok chce partner-plavec jinam – na přehradu, k moři.. kamkoliv, kde je víc vody, větší zážitky. Neplavec už nechce ani k rybníku a raději zůstane doma. Plavec má z dovolené nádherné zážitky, ale neplavec je ani nechce slyšet, akorát by se naštval… A nakonec si plavec najde spřízněnou duši – plavce, se kterým bude sdílet svůj život v novém rozměru a bude šťastný, zatímco neplavec si najde opět neplavce, se kterým bude taky šťastný, dokud nenastane chvíle, že si partner opět přečte něco o plavání a rozhodne se absolvovat kurz. To se může opakovat mnohokrát, než se neplavec konečně odhodlá a plavat se naučí také. Ale musí k tomu dojít sám, svým tempem, svojí hlavou. Každý to máme v životě jinak. A proč se máme trápit ve vztahu, který nám „začne být těsný“, pokud se začneme rozpínat a naše duše okusí svobodu. Nikdo se nevrací rád do klece, pokud se naučil lítat. Chce ten pocit zažívat už pořád, ne jen vzpomínat, jak si to jednou vyzkoušel a jaké to bylo krásné.

Hodně štěstí všem, při setkání i rozcházení, protože obojí je součástí našeho života. Nedržte při sobě násilím partnera, který chce odejít. Škodíte tím nakonec sami sobě, protože on vás může začít obviňovat, že mu bráníte v rozletu a začne vás nesnášet, budete mít doma dusno – a nebo vám začne zahýbat. Ani jedno není hezká vyhlídka. A nebo se „vám obětuje“ a utrápí se po vašem boku. Vy si to pak pěkně vyzkoušíte také – v dalším životě, věřte tomu. Protože všichni zažijeme jednu i druhou stranu téže situace, dokonce více stran ( i děti trpí v takovém nerovném partnerství, jednou můžete být dítětem, které trpí hádkami rodičů a nakonec samo uteče z takového „domova“ ). Buďte sami k sobě láskyplní a dopřejte si to pohodlí vztahu, dokud vyhovuje oběma, ale jakmile něco budete muset již prosazovat přes obrovský odpor partnera, tak to za to nestojí – vemte si, že budete žít ještě 50 let, nebo „jen“ 20 let. To celou tu dobu chcete trpět tím, že budete vzájemně bojovat s partnerem o to, jestli má pravdu on nebo vy a budete se buď hádat nebo se trpně podřídíte a budete dělat to, co se od vás očekává? Kdo to očekává? Člověk, který vás zřejmě nemiluje nebo vůbec neuznává vaši osobnost, protože vám „nařizuje“ stát se jiným než jste. Stát se takovým, jakým on POTŘEBUJE abyste byl, aby on byl šťastný. Na vaše štěstí on z vysoka kašle. Uvědomujete si to vůbec? 

Kontakt