Prožitky jsou nepředatelné

09.12.2009 11:05

 

 


Ivana Kubešová (1962)

Psychologové se staví k rodinným konstelacím většinou zdrženlivě. V očích kritiků je však možné číst spíše strach: z magického či nevědeckého, z něčeho, co nejde kontrolovat. Rozhodla jsem se, že vyzkouším metodu rodinných konstelací na vlastní kůži. Byl to pro mě důležitý krok.

Psycholožka, v Pedagogicko-psychologické poradně na Praze 6 pracuje s adolescenční mládeží. Kromě toho má soukromou psychoterapeutickou praxi, vede artefiletické skupiny pro děti i dospělé, organizuje výjezdové akce pro studenty i učitele.
O rodinných konstelacích (dále RK) jsem se doslechla od klientů, kolegů a kolegyň. Názory se různily. Od absolutního zbožňování techniky po absolutní odsouzení. Především z odborné strany jsem se setkávala s postojem velmi negativním, nepřijímajícím tuto techniku. Ale zároveň jsem vnímala strach z něčeho „magického“ či „nevědeckého“, co nelze kontrolovat, řídit, mít přehled… Také jsem občas slyšela, co strašného se „těm lidem“ na seminářích děje, jak to neumějí zpracovat, že se tam otvírají „věci“.
Hlavní důvody nepřijímání rodinných konstelací psychology jsou:
– neprůkaznost vlivů z historie předků na klientovu osobní historii;
– jednodenní prožitkové semináře bez kontextu psychoterapeutického rámce mohou lidem více uškodit než pomoci;
– nedostatečné ošetření případných emočních projevů a reakcí;
– dogmatický přístup některých lektorů RK.

První osobní zkušenost
Protože jsem tvor zvídavý, začala mě časem technika RK lákat více a více. A tak jsem v roce 2004 zažila víkend RK se skupinou asi dvaceti lidí a Janem Bílým jako lektorem. Přišla jsem, otevřená tomu, co bude přicházet, nestála jsem na žádné straně barikád.
Neděly se žádné „hrůzy“, i když lidé plakali, zlobili se, odporovali, klaněli se a uznávali to, co se v jejich rodě odehrálo dříve, případně se „potkali“ i s mrtvými příbuznými. Na konci semináře jsem si při své rekapitulaci uvědomila, že nemám pocit manipulace či nepřirozenosti v tom, co se událo. Počítaje v to i rozhodné vystupování Jana, který byl jistý ve svých postupech. Bylo pro mě především důležité, že jsem při konstelacích neprožívala žádné ohrožení. Z Janovy komunikace a vedení konstelací jsem cítila velkou pokoru a přijetí klienta. Nevyvyšoval se, nedával najevo, že ví, co se bude v konstelaci dít, někdy dokonce stáhl zpět krok, který udělal a neosvědčil se. Vyhovovalo mi plynutí, které provázelo konstelace, i když někdo někdy neporozuměl obrazu, který se mu vyjevil. Myslím si, že podobné  momenty mohou člověka směřovat k individuální práci na sobě v rámci psychoterapie. Stejně jako obraz, který člověk nechce nebo nemůže, případně se ho bojí přijmout v daný moment.
Hodnotným ziskem bylo potvrzení důležitosti zařazení člověka do rodinného systému, se silným spojením s předky, o kterém se nediskutuje. Navázání osobní linie na kontext těch, kteří tady byli dříve než já a jejich uznání. Případně nahlížení opakujících se osudů a jejich významů v historii celé rodiny.
Zajímavá byla pro mě i skutečnost, že se v konstelacích neodpouští. Pouze se uznává to, co se stalo. (Odpouštím-li, třeba rodičům, dělám se „větší“ a porušuji harmonii systému.) Pracuje se s vnitřními obrazy klienta pocházejícími z dětství a stále se uplatňujícími v řešení situací i v dospělosti, přestože to člověku nevyhovuje.
Oslovila mě i ukázaná cesta možné změny a pokroku, zdroj síly každého z nás, který nám dává spojení s našimi předky a následníky. Být součástí systému a zároveň svobodně sám za sebe.


Židle či panáčci místo lidí
Zmíním nyní pro ilustraci některé zkušenosti z individuálních terapií, ve kterých jsem se rozhodla použít konstelační metodu. Místo lidí, které si klient v konstelacích ve skupině vybírá jako zástupce členů rodiny, používám předměty.
Již dříve jsem využívala ve své práci kamenů jako názorných pomůcek. To není nic nového. Získávala jsem ale jen náhled, zvláště u dětí jsem se lépe orientovala v představě klienta o jeho postavení v rodině.
Nyní využívám panáčky s obličejem, na kterých je možno dobře vysledovat směr pohledu, někdy si vypomohu židlemi s pojmenováním, které reprezentují osoby v rodině. Po rozestavění pomůcek klient poodstoupí a může se podívat, jak systém své rodiny postavil. A potom již může následovat to, čemu říká Bert Hellinger „dát do pořádku“. Toto prohlášení považuji za silné, vnímám ho tak, že klient může dojít k respektování řádů či zákonitostí, které působí nezávisle na tom, zda je nám znám či ho uznáváme.

Cením si v praxi zejména tyto tři systemické principy:
– právo na sounáležitost a právo na vlastní osud
Každý člen systému má právo na sounáležitost jako každý jiný člen. Je-li mu toto právo odepřeno či je-li vyčleňován, protože udělal něco špatného, choval se společensky nežádoucím způsobem, přebere jiný člen systému jeho místo – úlohu. Zároveň je každý schopen nést svůj vlastní osud (viz první kazuistika).
– zákon o posloupnosti – hierarchii
Starší mají v systému přednost. (Rodiče jsou „větší“ a stojí na prvním místě. Nedávají-li tuto svou autoritu najevo a např. se snaží dostat na kamarádskou úroveň, není to v zájmu dětí, viz druhá kazuistika.).
– zákon o vyváženém dávání a přijímání
Ve fungujícím partnerství by mělo být dávání a přijímání v rovnováze. To dobré vyvažujeme navrácením „trochou více“,  špatné vyvážíme vrácením „trochou méně“ (viz třetí kazuistika).
Děti přijímají od svých rodičů život – a mohou to vyvážit láskou a dáváním systému dolů.

1.
Klára (17) vypovídala, že bývá často smutná, až depresivní, „necítí se ve své kůži“. Ve své anamnéze uvedla, že jí zemřel před třemi lety bratr na rakovinu. Pracovaly jsme na tom, aby se cítila lépe.
Při jednom sezení jsem ji vyzvala, aby pro lepší přehlednost postavila z panáčků svou rodinu. Na první pohled bylo zřejmé, že tvoří dvojici se svým mrtvým bratrem a staví se zády k živým (rodiče a dva další sourozenci). Reflektovala, že to tak cítí. Až při pohledu na znázorněnou rodinu si to ale uvědomila. Poté jsem jí doporučila pronést věty, které by ji mohly pomoci (rituál rozloučení a odpoutání, z hlediska RK nechat osud bratrovi a nenést ho s ním). Souhlasila a pronesla jednoduše: „Já zatím zůstanu mezi živými, patřím sem.“ Po pronesení vět, které jí pomohly „zde zůstat a nenásledovat svého bratra“, se jí výrazně ulevilo a spontánně otočila sebe–zástupce směrem k rodině a přisunula ho i blíže.
Ještě pár týdnů jsme se potkávaly při sezeních, její depresivní stavy postupně ustoupily, až konstatovala, že se cítí spokojeně a terapii již nepotřebuje.
                                                             
2.
Monika (15) se dvakrát pokusila o sebevraždu, byla i dlouhodobě hospitalizovaná. Jednalo se o rodinu, kde se obyčejná, pohodová dívenka ve svých cca 10 letech setkala s  matčiným „nezvládnutím“ odchodu manžela od rodiny. Matka se zhroutila a dcera toho byla svědkem. A tak nastoupila do role „velké“ (větší než matka). Z lásky k matce chtěla situaci „zachraňovat“ a pomáhat. Také předčasně vyspěla fyzicky.
V rodině se vše nakonec urovnalo, otec se vrátil, mohlo se psát o šťastném konci. Ale klientka zůstala v roli „dítě větší než matka“ a zároveň podvědomě vinila otce. Byla alergická na to, když jí něco radil či říkal, co se má a nemá dělat. A tak začaly problémy – zpět k dítěti již nemohla a jako „velká“ neměla své místo, protože rodiče si svou pozici drželi. Tak to řešila po svém – pokusila se „odejít“ a spolykala prášky.
Při práci s celou rodinou se tato situace vyjevila. Klientka pevně stála za tím, že je „větší“ než oni. Zároveň projevovala svou nespokojenost s daným stavem věcí. Verbalizovala, že potřebuje čas, aby mohla uznat větší „velikost“ rodičů. Nyní to tak ještě necítí.
Po několika měsících individuální terapie kombinované s artefiletickým skupinovým seminářem, kdy jsme na tomto tématu pracovaly, jsou potíže v rodině mnohem menší. Při konzultaci s rodiči bylo zřejmé, že zásadní problémy pominuly. Klientka je o hodně blíže uznání, že ona je ta „malá“ a rodiče ti „velcí.“ Podstatné bylo, že klientka pochopila svůj problém rozumově. Postupně prociťovala, že se cítí lépe jako menší než rodiče.
Kromě již zmíněného je na této kazuistice zajímavé, že oba dědečkové klientky skončili život sebevraždou a v rodině patří k vyvrženým. Je-li nějaký člen rodiny vyloučen,  vrací se jeho osud dle „ konstelářů“ k někomu následujícímu z rodiny. Tím však nechci tvrdit, že by zde musela být přímá souvislost.
Při práci s dětmi a mládeží je, dle mých zkušeností, problematika „velikosti“ dětí a rodičů velmi častá a bývá příčinou různých problémů v rodinách.

3.
Julie (31) je matkou čtyřleté dcery. Po rozvodu byla v pracovní neschopnosti pro těžší deprese. Aby „utekla“ před exmanželem, přestěhovala se s dcerou do Prahy. Ten ji ale následoval. Byla již vyčerpaná, neviděla východiska, měla strach, že se manžela „nezbaví“. Probíraly jsme způsoby, jak se chovat, aby bylo možné společně se domluvit na výchově dcery (Musela přijmout, že je bývalý manžel jedním dceřiným „kořenem“, jako je tím druhým ona; proto by ho neměla vyčleňovat ze systému, měla by si dávat pozor na „vracení“ nepříjemností, které jí manžel způsobuje). Působila velmi zbědovaně, stále se obviňovala, co všechno dělá špatně. Tato slabost se objevila nejen ve verbálním projevu, ale i tělesnou slabostí. Občas se stalo, že nebyla schopná na naše setkání dorazit.
Zpočátku Julie potřebovala především mou podporu. Až následně jsme pracovaly na využití konstelací v prostoru. Dostaly jsme se k tomu, že nemá spojení na svůj „zdroj ženské síly“ (v terminologii RK). Svou matkou pohrdala, odmítala ji, vůbec o ní nechtěla mluvit. Velmi ochotně ale pracovala na svém genealogickém rozboru, byla do něj hodně zapálená. Jakoby vnímala, že tudy může přijít pomoc. Byla ochotná vidět zdroj síly v mužské linii, ženskou část zatím „nebrala“. S odstupem cca tří měsíců se ale spontánně rozhovořila o aktuálních problémech se svou matkou. Učila se přijmout ji jaká je a uznat, že je „větší“. To již byl v jejím postoji posun, paralelně se cítila mnohem kompetentnější ve své mateřské roli, ač bylo stále co řešit. Postupně si uvědomovala, že je „větší“ než její dcera, tak jako je „menší“ než matka. Energie systému rodiny teď může lépe téci…
V současné době za mnou Julie ještě stále dochází, některé její problémy přetrvávají, ale ona je řeší s větším nadhledem a objektivně se cítí lépe. Uvažuje o nástupu do zaměstnání.

Mohu shrnout, že rodinné konstelace jsou zajímavou, obohacující sebepoznávací technikou, o tom jsem se sama přesvědčila. Je však na místě zdůraznit, že jakkoli RK mohou zvýšit efektivitu psychoterapie, nenahrazují ji. Dále je potřeba, aby byl klient dopředu seznámen se skutečností, že technika RK pracuje s emocemi. V nepovolaných rukou, případně bez zabezpečení následné psychoterapeutické péče nemusejí RK člověku prospívat. Pro lidi, kteří mají zájem, je to však možná cesta.

Kontakt