Rozchod - a co pak?

22.08.2014 11:59

Rozchod – a co pak?

Vím, je těžké odpustit.
Odpustit musíte nejdřív sobě a to půjde tehdy, když pochopíte souvislosti a proč k situaci došlo. 

Je pravda, že kolotoč začal už dříve, než si sami myslíte. Dříve, než se zakoukáte do kohokoli milého - jiného než je váš "životní partner". Nikdy se nic nestane bez příčiny. Přihodí se to v době, kdy "se rozplyne" taková ta chemická zamilovanost a nastane „skutečný život“ – s domácností, dětmi, atd. Může to být po půl roce a nebo taky až po 3 – 4 letech, to je u každého jinak. Když nastane tahle situace a jeden z parnerů si uvědomí, že teď je to už i o práci na vztahu, o toleranci, o vycházení vstříct a podobně – navíc, je-li to žena a svého muže obdivuje nebo naopak je na něm finančně závislá, pak se stále jen točí kolem partnera a rodiny, vidí hlavní smysl života jen v něm a v rodině, na sebe nehledí, v této době se snaží, abyste byl spokojený/á hlavně vy, svůj život „odkládá“ na někdy potom. Vy ale tuto dobu prožíváte něco jiného – máte něco stálého, zamilovanost je pryč, je tu hlavně zodpovědnost a co víc – když chcete mít volno, máte povinnosti, které nejdou odložit na potom… Dá se to zvládnout, ale v životě chybí ta jiskra, co tu dřív byla. Něco vás odcizilo. A pak se najednou objeví ONA / ON. A protože spokojené a milující srdce se sice otočí za hezkou ženskou ( jinak by to nebylo normální ), ale nezamiluje se, a vy se zamilujete jak student, pak je jasné, že „je něco špatně“. (?) Tudíž tehdy pustíte první kapku na lopatky mlýnu ( ne vlastní vinou, okolnosti jsou vždycky součástí situace mezi dvěma lidmi a jsou "vinni" oba, byť jen neutralitou a nebo ústupkařením tomu druhému ). Druhou kapkou, ač se to nezdá, je to, že "odoláte" citu a zavrhnete lásku, kterou cítíte, pro zachování rodiny, protože to se prostě u nás ve společnosti dělá. Láska v životě dnešní společnosti hraje pramalou roli, nikdo jí nepřikládá důležitost a nikoho ani nenapadnou takové věci, že když se dva mladí zamilujou a vezmou se, mají spolu děti, že se každý z nich vyvíjí třeba jiným směrem a po pár letech už jsou spíš kamarádi, kteří spolu vychovávají děti, ale v životě a v srdci si rozumí s úplně někým jiným mnohem víc. Tomu se říká dospívání. Dospějeme do jiného tvora a společnost nás nutí svými dogmaty zůstávat ve starých svazcích. Bůh spojuje srdce a duše, která si rozumí a mohou být spolu šťastná průběžně. Lidi spojí taková srdce jednou na papíře a nutí je spolu být nadosmrti. Nechápou vývoj, evoluci, rozvoj duše, stadia zralosti lidí - nic takového neberou v potaz. Ale tím se vztahy zamotají.

Ačkoli uděláte vše pro udržení rodiny, patrně to tak nemělo být. A tak po čase přijde situace, která způsobí totéž, ale z druhé strany – zamiluje se váš partner/ka. Já nevím přesně, kdy přijde chvíle, kdy partneři dojdou do takovéto "prekérní" situace, že ačkoli se moc snaží, protože spolu toho tolik prožili, bylo to krásný, mají spolu děti a majetek...  ale prostě si jen nechtějí přiznat, že se buď oni nebo partner posunuli jinam, kde už to neladí tak, jak by mělo. Ono to hmotně a společensky funguje, ne že ne. Ale duše v tom stejně trpí, strádá - a nakonec potká jinou spřízněnou duši, která je současnému stavu a posunutí blíž než jeho žena ( muž ). A bude nevěrný s vědomím, že je to pro zachování rodiny to nejlepší řešení. Prostě společnost nás dohnala k tomu, že nevěru považuje většina lidí za nejlepší způsob zachování rodiny. HRŮZA!!! Místo toho, aby tedy preferovala rozumný rozchod, aby se lidi nehádali kvůli majetku ( z toho je vidět, jak majetek zde stále převažuje nad duší a city, potažmo psychickým a následně fyzickým zdravím ). Aby byli s to se normálně jako kamarádi domluvit na tom, že zůstanou rodiči a tudíž si děti "nebudou půjčovat", ale děti prostě budou jednou u jednoho rodiče, jindy u druhého, jak to kdo cítí. Je fakt, že nepreferuji střídavou péči, protože jsem přesvědčená, že pokud mám mít v sobě pořádek, mám mít jeden nějaký domov, ale mohu z něj být pryč i déle, než v něm být přítomen. Jde o pocit stability a bezpečí. Dnes je divné, že se lidi domluví na něčem jedině přes hádky a přes soudy, dělají si naschvály, ikdyž už pochopili, že spolu být nemůžou. BĚS. A z tohoto nepochopení pak pramení i pocit "opuštěného". Truchlíte, ale de facto ne nad tím, že on/ona vás opustil/la - v podstatě tomu druhému zazlíváte to, že se neobětoval pro vztah jako vy. 
 
Mnozí řeknou: „Chtěl bych, aby se vrátil/la“ - přestože víte, že vás nemiluje a je s vámi jen ze společenské nutnosti? I s vědomím, že vy jste naprosto stejně schopen se zamilovat jinde? A věřte tomu, že by se to stalo, kdybyste se dali dohromady. Opakovalo by se to do nekonečna, než byste se opravdu rozešli. Ale to už možná opravdu ve zlém. Je lepší akceptovat tuto skutečnost, která nastala a hledat na ní pozitiva.
 
Ptáte se - jaká??? 
Třeba - zůstanete zdraví, když to zvládnete. Ve vztazích, kde lidi zůstávají jen ze zvyku nebo povinnosti a přitom musí tajit svoji lásku a nést všechny nepříjemnosti např. s mimomanželským vztahem spojené, tam se objevují choroby jako infarkt, mrtvice, rakovina, ekzémy, lupénka... všechny tyhle, co souvisí s trvalým ( ikdyž mírným, ale stálým ) stresem. Ženy často trpívají na pohlavní mykózy, na nádory v prsech, chlapi na prostatu, střevní rakoviny, lupénky, ženy mají migrény, muži se přejídají nebo kouří jednu od dru hé - a ničí si srdce a plíce či pijí víc a víc, aby uspali toho mravokárce v sobě. Prostě jedno k druhému. A všechno proto, že zapírají lásku a žijí jen pro povinnost a falešnou zodpovědnost. Spokojenost časem vystřídá rezignace a radost se pak hledá spolu s alkoholem kdovíkde a kdovíským...
 
Zkuste odpustit i své ženě / svému muži, protože se nepostavil do role oběti, udělal, co cítil a šel za tím. Jestli mu to vyjde nebo ne, je jeho věc. Důležité je, že nenechal váš vztah dojít do stadia, že byste se nějak extra hádali a na děti přenášeli špatný příklad "normy vztahu". Lepším příkladem pro ně bude, když budete spolu i nadále dobře vycházet, když s dětmi budete na víkendy vymýšlet různé výlety a akce, budete jim naslouchat, co mají rády, jaké mají sny, budete se ptát, proč namalovaly tohle a co to znamená, když jim kou píte zmrzlinu a půjdete do cirkusu, vezmete je do aquacentra... budete jim číst, když budou u vás a když přijdete domů, až oni zůstanou zase u druhého rodiče, tak můžete právě vymýšlet plány, co budete dělat příště. Můžete se naučit chatovat a psát si s nimi, i já si píšu se svými dětmi a věřte, to je to, co ony ocení - kredit věčně nemají a přece s vámi jsou v kontaktu :-) Dnes FB nebo Skype.. zeptejte se, co používají. Je důležité děti sledovat a ptát se a poslouchat je, co chtějí. Jinak jim člověk pořizuje věci, co si myslí, že jsou důležité, ale ono je to důležité pro nás, ne pro ně. Dítě chce na brusle někdy ne proto, že se chce učit na bruslích, ale proto, že tam jsou kamarádi. Vím, chcete s nimi být chvíli sami, ale to můžete pak, do cukrárny třeba. Co já vím, děti nechtějí většinou být jen sami s rodičem, chtějí být s ostatními dětmi třeba a rodiče mít jen tak na dosah... Určitě něco vymyslíte. Proto to mají ženy jednodušší, jdou dvě nebo tři, sednou si, povídají si a děti mají jen na dohled, ony si hrají spolu. Je to přirozené. 

Nebo děti mají rády zvířata - neříkám abyste si pořídili něco velikého, ale není na škodu se zamyslit, jestli děti někdy nechtěly kočku, psa, morče, králíka... cokoli, co se dá. Vám nebude smutno tolik moc, budete mít doma někoho, kdo na vás čeká a děti se k vám budou těšit na vás a na zvířátko... 

Máte koníčky? Jestli ne, opravdu se něčemu věnujte. Cvičte, choďte plavat, na kolo, na túry, na přednášky, na koncerty - určitě potkáte zase spřízněnou duši, ať kamaráda nebo ženu/muže. Chvíli to potrvá, počítejte půl roku až dva roky určitě. Ale když půjdete štěstí naproti, bude každým dnem blíž :-)

Vím – někdy to po rozchodu přeženete a chováte se k sobě hnusně. Pak „procitnete“ a ono to nejde vrátit. I tak je pravděpodobné, že partner pochopí, že šlo o rozbouřené emoce a to netrvá věčně - prostě mu / jí řekněte, že jste o všem přemýšlel(a) a že byste si přál(a), abyste spolu mohli vycházet normálně aspoň jako kamarádi, vždyť spolu máte možná děti a navzdory všemu i společné vzpomínky na to hezké. A můžou přibýt i další hezké, vždyť já to opravdu vidím tak, že když se dva rozejdou, protože pochopí, že sice mají něco, co je spojuje, ale i něco, co je rozděluje a ten druhý to prostě nemůže akceptovat, tak nemá cenu se do něčeho nutit. Ale nemá cenu se proto na druhého zlobit, on za to také nemůže. Je to příroda. Když se vyrovnáme s tím, že toho druhého můžeme mít rádi, ale nehodíme se k sobě, tak spolu můžeme vycházet dobře navzdory rozchodu :-) A děti budou mít pěkný příklad v tom, že i lidé, kteří si nerozumí úplně ve všem spolu mohou komunikovat a i se sejít, aniž by se uráželi, hádali se a dělali si naschvály. Vždyť všechna komunikace je hlavně "o lidech", kdo chce, vždycky cestu najde.

Víte, možná by bylo dobré, kdybyste partnerovi napsal / la dopis, ve kterém všechnu zlobu vypíšete, můžete se vykříčet na papír, vybrečet do polštáře, vymlátit rákoskou koberce... můžete psát každý den další dopis, kde ze sebe dostanete to nejhorší, ... a ty dopisy samozřejmě pak neposílat!! :-) Třeba v před usnutím prosit Boha, aby jí / mu osvětlil ve spaní, jak se cítíte, aby pochopil /la, že to bude chtít nějaký čas, ale že to bude dobré i u vás :-) Věřím tomu , že všechno má svůj čas, když se nějaká fáze něčeho přeskočí, tak to nědělá dobrotu... Takže prožívejte smutek, vztek, zlobu, ať to ve vás nezamrzne a nevytvoří se zášť někde uvnitř. Ono to je jako když držíte zavřený papiňák - energie se tak dlouho kumuluje, až vybuchne a všechno okolo zničí. Ale když páru upouští průběžně, jednou je vše uvařeno a hrnec se otevře a všechno je dobré, ba co - vlastně ještě lepší :-)  Dovolte si být rozčilený, klidně řekněte i partnerovi: "Prosím Tě, dovol mi být taky rozčílený, já to teď tak cítím, potřebuju to ze sebe dostat. Pak to bude zase dobrý, chce to čas." A poděkujte. Ono to dělá hodně, je to prolínání energií ;, to si lidi neuvědomují, ale když máte teplý vítr a studený a v bouřlivém víru se promíchají, zbyde akorát klidný vzduch a po víru ani stopy. Stejně je to u vody - nalijte studenou do vařící - vyšumí bouřlivě, ale uklidní se a je akorát. Plusový a mínusový jsou všechny elementy kolem nás, i v nás - nejsou špatné nebo dobré, prostě JSOU a my se jen musíme naučit s nimi pracovat :-) Ani gravitacenení špatná, když nám způsobí, že upadneme, když se dostatečně nesoustředíme a nebo se opijeme a neudržíme balanc... A my se v životě nevědomě opíjíme mnohými "nepravdami", protože nám je cpou do hlavy od dětství, takže v životě často zakopneme a upadneme. Ale je potřeba to brát prostě jako zkušenost, vstát a jít dál. A poučit se z toho, že ne všechno, co nám kdo řekne, je pravda pravdoucí. "Oni" jsou taky jenom lidi, někteří samozřejmě záměrně vyvíjejí taktiku, jak ovládat lidi, ale někteří nám říkají "pravdy", které se vlečou s lidstvem od kdysi, kdy to někomu asi zafungovalo, ale při jakýchsi specifických podmínkách a ty my nemáme. Je pravda, že existují páry, které jsou spolu 50, 60 let, a stále se mají rádi. Ale kolik jich je - 1 z tisíce, možná ani to ne. Prostě se potkali, protože už měli vyřešený všechny osobní "řežby", uměli žít i jen sami se sebou, měli touhu, poslechli lásku a mnohdy navzdory rodičům, navzdory společenským normám... a možná právě proto :-) Kdo ví? :-) ale my ostatní máme ještě stále co řešit v sobě a se sebou a k tomu nám mnohdy partneři pomáhají - jsou našimi zdrcadly, které nám ukazují, co chceme, co je krásné nebo co nechceme - a máme to v sobě. Proto nás to rozčiluje, když to vidíme v zrcadle. Když si to v sobě vyřešíme, už nás to nerozčiluje. Jen s tím už nechceme žít - ani s tím zrcadlem. Proto se lidi rozcházejí, když se vyvíjejí dál, poznávají sami sebe, vnitřní pravdy, řeší si své problémy a když je vyřeší, jsou jiní !!! Ne lepší - JINÍ. A potřebují pak i v životě něco jiného. Ne lepšího - jiného. Protože není něco lepší nebo horší, je to jen vhodné pro člověka, který něco vyřešeno má, nebo ještě nemá... :-) Voda taky není špatná, když se v ní někdo utopí. On neuměl plavat, ona jen JE, my se musíme naučit, jak se v ní pohybovat. Jinak to prostě nejde a nic s tím neuděláte, ikdybyste se na hlavu postavili.

Tento rok je divoký, plný změn v člověku i ve vztazích – přeji vám hodně štěstí při jejich zvládání a hodně lásky v dalším – novém životě.

Kontakt