Hysterické osobnosti mají strach z nutnosti a povinnosti

24.06.2009 15:26

Čtvrtá základní forma strachu, strach z definitivnosti, z nevyhnutelnosti, z nutnosti a z omezenosti naší touhy po svobodě. Tento strach je zrcadlovým obrazem strachu popsaného u nutkavých. Hysteričtí jasně usilují o změnu a svobodu, přitakají všemu novému, mají potěšení z rizika, budoucnost před nimi je šancí. Obávají se všech omezení, tradic, pevně daných zákonitostí. “Jednou ještě nic neznamená”, nic není absolutně závazné, nic nemá nárok na věčnou platnost. Pro ně má všechno zůstat relativní, živoucí, barevné, jen přítomnost, okamžik je důležitý. “Využij příležitosti”. Minulost minula, už je nezajímá, budoucnost je široké pole možností, ale vlastně ji neplánují, v tom už by zase bylo příliš mnoho určenosti, důležité je jen, že jsou vůči ní vždy otevření, ochotni rozejít se s tím, co je dáno. Žije z okamžiku na okamžik, bez pevných plánů a jasných cílů. Potřebuje hlavně pocit svobody, protože řád a zákonitosti navozují strach z něčeho určeného, nevyhnutelného. Svoboda, o kterou usiluje, je víc svoboda od něčeho, než pro něco.

Příklad:

Třída prodávala odznaky na dobročinný účel Inge přistupovala k lidem se šarmem jí vlastním, nenuceně, získala hodně peněz, a pak dostala chuť na sladkost, měla pocit, že si ji zaslouží, půjčila si peníze z společných – s pocitem, že “se to nějak dá do pořádku”.

Každý impuls, přání musí být uspokojeno, pokud možno hned, protože čekání je nesnesitelné. To je důvod, proč se snadno dají svést, neodolávají pokušení.

Téhož dne měli ve škole odevzdat obnosy, Inge prosila o další odznaky, které by mohla prodat, a tím čas “na zázrak”, ale večer se přiblížil, musela peníze odevzdat, tak se vymyslela výmluvu (typické pro hysterické), od sousedky si půjčila peníze na sešity, že mamina není doma, v naději, že sousedka na pár feniků zapomene.

Takové neurčité představy očekávání možných zázraků a hladkých řešení rozvíjejí tito lidé virtuózně. Jsou obdivuhodně naivní v tom, jak na ně věří, jak tím unikají požadavkům reality. “Co oko nevidí, to srdce nebolí”. Tendence odsouvání, dívka zapomněla hlavní problém, zcizené peníze, pamatuje si jen malý obnos, který si legálně půjčila.

Stejně velkoryse zachází hysterik s další realitou – s časem. Dochvilnost, plánování a rozvrh času jsou pro něj obtížné, jeví se mu jako pedantické a malicherné, nezřídka jde na úkor druhých.

Nebo si vezměme biologickou realitu, naši závislost na podmínkách daných pohlavím, procesem zrání, stárnutí. Ani zde se hysterik nechce podřídit… člověk je tak starý, jak se cítí. Mladistvé oblečení, kosmetické prostředky, .. to vše tyto iluze podporuje, starosti a problémy si hysterik pokud možno nepřipouští, může se proti nim bránit tím, že vysvětlí, že je právě teď nedokáže unést, pokud jsou nevyhnutelné, může pořád ještě onemocnět a tak jim utéci. Stejné je to s etikou a morálkou. Pro jednou se nic nestane. Kdo ví, co je dobré a co zlé.

Úzkosti, s kterými se místo toho u nich setkáváme, jsou strach z otevřených prostranství, strach zdržovat se v uzavřených místnostech, výtazích… Také často fobie ze zvířat. Tyto úzkosti jsou přesuny vlastního strachu na něco podružného a neškodného, hlavně na to, čemu se lze vyhnout.

Co mohu dělat, abych unikl závazkům a všemu definitivnímu? Nejjistější metodou je žít jen daným okamžikem, jako by neměl svou historii ani následky. Když jsem se například včera dopustil včera chyby, přišlo se na mí spády, řeknu si, že žádné včera prostě nebylo a život začíná až dnes. Porušováním časových a kauzálních souvislostí získávají hysterické osobnosti svou neobyčejnou plastičnost; žijí jako bez historie, minulosti. Umějí se jako chameleón přizpůsobit každé nové situaci. Tak rozvíjejí pseudoosobnost bez kontinuity, jasných obrysů a charakteru.

Když člověk dostane strach, protože se cítí zahnán do úzkých, může také všechno “otočit”, vyměnit si s druhým roli tím, že na něj přesune vinu. Výčitky určené sobě samému se pak změní ve výčitky druhým, což se odehrává reflexně, jako u dětí. “Ty jsi hloupý” – “Sám jsi hloupý”. Toto projikování vlastních pocitů viny jako výčitky směrem ven se může vystupňovat tak, že člověk nakonec sám pevně věří tomu, že vinen je ten druhý. Vede to časem k neupřímnosti k sobě, z níž se nakonec může stát rozsáhlá životní lež. To pak s sebou nese podvědomý pocit nejistoty a neurčité úzkosti; v nejkrajnějším případě je tu sále ještě jedna role, který člověk chrání před důsledky reality a nutností ji přijmout: útěk do nemoci; aspoň se tak získává čas.

 

Hysterický člověk a láska

Hysterický miluje lásku. Miluje ji jako všechno, co mu pomáhá zvětšovat jeho pocit vlastní hodnoty: opojení, extáze, vášeň; rád se dostává na vrcholy prožívání. Touha nutkavého je apollónská, touha těchto lidí je dionýská. Přitahuje je prožívání přesahující všechny hranice;; ale ne ve smyslu sebeodevzdání jako u depresivních, ale ve smyslu rozšíření jejich já, jakési apoteózy jejich já. Ve svých intenzivních milostných vztazích je hysterický člověk vášnivý a vyžadující.

Zejména v lásce používá sílu svých přání. Je to člověk veni-vidi-vici, dobývá pevnost útokem, ne dlouhým obléháním. Umí zacházet s druhým pohlavím, vztahy s ním nejsou nudné. Často miluje lásku víc než partnera. Miluje lesk a nádheru, svátky, slavnosti, umí oslavovat, slavnosti pořádat, “lev salónů”. Smrtelný hřích je jen to, když ho druzí neshledávají hodným lásky, to nese těžce, nepromíjí. Věrnost pro ně není důležitá, aspoň ta jejich, tajné milostné poměry pro ně mají zvláštní kouzlo. Chtěli by, aby líbánky trvaly věčně, těžce nesou přechod v každodenní život. Mají rádi změnu. Zejména ženy snadno zneužívají sexuality a vydírají tím jak se oddávají nebo sex odmítají.

Hysterik potřebuje partnera, ne že by bez něj nebyl schopen žít, ale potřebuje ho jako zrcadlo, v němž chce vidět sebe jako hodného lásky. Jeho narcismus, sebeláska, potřebuje neustále potvrzování, podléhá snadno lichotkám, příliš rád jim věří. Má proto sklon k narcistické volbě partnera, ne ovšem ze strachu ze “zcela jiného” opačného pohlaví jako u schizoidů, ale proto, že v partnerovi hledá něco, co se mu nejvíc podobá; chtěl by v něm znovu najít a milovat sebe….“Já a moje žena mě šíleně milujeme.”

Takové vztahy ovšem nejsou odolné proti krizím, hysterik si pak hledá nového partnera, s kterým se odehrává totéž. Láska je pro ně hra, v které musí zvítězit. Očekává-li člověk od lásky nebo manželství příliš a vyžaduje víc, než je ochoten sám investovat, musí se stále zklamávat.

Další příklad závislosti na raných referenčních osobách u hysterických lze vidět i na tom, že se často dostávají do vztahu milostného trojúhelníku, zvláště je to u jedináčků. Dostávají se do takových vztahů zdánlivě nechtěně, říkají, že to je jejich osud, že se jim líbí muži nebo ženy, kteří už jsou zadaní. Ve skutečnosti ale takové partnery se závazky hledají – vztah s nimi začínají s vědomím, že nejsou volní, a opakují tak starou rivalitu, kterou prožívali jako syn nebo dcera k otci, matce .zůstali fixováni na to, aby vnikali do vztahů dvou partnerů a jednoho druhému brali tím, že rivalizují s partnerem stejného pohlaví a pokoušejí se ho z trojúhelníku vystrčit, současně se však vtahu, v němž je partner volný, bojí, protože by se pak od nich vyžadovali, aby byli celistvější, odpovědnější.

Při volbě partnera se to projevuje už v tom, že materiální a prestižní hlediska (postavení, jmění, titul, vnější přednosti) jsou pro ně důležitější než charakterové hodnoty. I zde zůstávají dlouho dětmi, snadno jim zaimponují vnějškové věci, které jim mohou prostředkovat “krásný život”. Ze zklamání pak viní partnera. Rád si vybírá depresivní partnery, kteří  jsou ochotni nechat se přetěžovat, je-li takový vztah trvalý, vyvíjí se velmi jednostranně na úkor depresivního partnera. Vztahy dvou hysteriků jsou možné jen do určité úrovně hysterie.

Hysterický člověk a agrese

Agrese je u hysteriků pružná, spontánní, bezstarostná a často neuvážená, zato méně vytrvala a mstivá. Sahá od všech stupňů impulsivního projevu až po svévoli.

Často se setkáváme s formou “imponujícího chování”; člověk chce bezpodmínečně udělat dojem na druhé, být středem pozornosti a tato touha imponovat může být tím intenzivnější, čím větší je vnitřní nejistota,nepoměr mezi zdáním a skutečností, mezi vysněným a reálným já. Z nedostatku sebekritiky a sebekontroly má tato agrese v sobě cosi impulsivního; člověk se jí dá snadno strhnout a zachází příliš daleko – přehánění vůbec patří k těmto osobnostem.

Na věcně oprávněnou a klidně pronesenou kritiku svého muže kvůli nedbalosti zachvátí ženu divoké afekty, vlastním problémem se vůbec nezabývá, ale zahrne ho proudem výčitek, které nemají s kritizovanou záležitostí nic společného a týkají se zcela jiných věcí. Žena prostě vše otočí, vymění si roli s mužem a vyhýbá se tak realitě “útěkem dopředu”.

Zvláštní formou hysterické agrese je intrika. U ní si lze všímat rodinného pozadí vzniku. Člověk v ní nevědomě opakuje situaci, kdy stál jako dítě mezi rodiči (nebo sourozenci), mezi nimiž musel manévrovat, protože jeden z rodičů ho používal proti druhému, tak se stával objektem nevyřešených rodinných problémů, objektem, který musel na bedrech nést manželské konflikty. k hysterické agresi patří sklon ke “scénám”, které se stupňují, patří k tomu i kus hereckého nadání, které je zřetelně orientováno na “publikum”. Ustává, když publikum není přítomno.

 

Podle zkušeností z psychoanalýzy začíná možný hysterický vývoj kolem 4. až 6. roku… dítě má dorůstat do světa dospělých, poznávat pravidla hry, má v prvních zárodcích anticipovat svou budoucnosti v roli dívky neb chlapce jako oblast, v níž se má osvědčit a měřit se s druhými. To také znamená, že se má vzdát svého dosavadního magického světa přání s představami o neomezených možnostech ve prospěch reality, omezení vlastních záměrů a možností. Očekává se od něj stále víc pochopení, odpovědnosti, rozumu, dítě nyní musí zjistit a najít, co je to realita a dokázat ji přijmout. Patří to obojí k cestě k dospělosti.

Zralost a porozumění rodičů jsou zde zvláště důležité, dítě přece nyní potřebuje živé ideály pro svůj tápavý projekt sebe samého, který má vést k zdravému pocitu vlastní hodnoty a nakonec k nalezení identity. Hysterikům to vše scházelo právě v této době, kdy je potřeba vedení a vzorů nejsilnější.

Představme si nyní prostředí, které je nadměrně proměnlivé nebo chaotické, prostředí v němž se s dítětem dál jedná jako s maličkým, které není třeba brát vážně, jakoby mu nikdo nebyl dlužen upřímnost, jako by bylo ještě příliš malé a hloupé, nedůležité. Nebo pomysleme na dítě, před nímž rodiče vedou prudké hádky a představují si, že dítě tomu nerozumí, že se před ním nemusí ovládat, kteří však od něj zároveň čekají, že se bude chovat rozumně.

I rodinná prostředí typu “zlaté klece” podporují hysterický vývoj. Zdůrazňuje se v nich zdání, prestiž je důležitější než děti, které jsou často nechány “personálu”, současně se jim vštěpuje, “kdo jsou”. Spolužáci jim závidí (mají všechno), musí tak navíc hrát roli šťastných dětí, jinak by byly nevděčné; tak své problémy nakonec maskují arogancí, kterou nikdo nechápe, a většinou samy myslí, že jejich život je záviděníhodný.

Problematická jsou i prostředí, která, ať z jakýchkoli důvodů, se příliš oddělují od toho, co je obecně běžné, která například zastupují určité sociální stavovské vědomí. Dítě se pak učí doma postojům a způsobům chování, jež sice platí v rodině, a zde jsou chváleny, ale venku jsou odmítány. Dítě se pak dostává do krizí a prožívá situace, na které není připraveno, nebo špatně. Zklamání světem, pocity nejistoty a zostuzení a hořké přiznání, že co se doma naučilo, je venku nevhodné, dítě jen regresivně silněji fixuje na rodinu. Na takovém základě často vznikají hystericko-schizoidní struktury.

Hysterická struktura osobnosti se může rozvinout i ve vysloveně nutkavém prostředí, pak ale na protest proti ustrnulým, omezujícím výchovným postojům. V opozici vůči tomu stupňují se extrémní způsoby chování a vylévá se tak dítě s vaničkou tím, že člověk nejen odmítá přehnané omezování, ale žije ve všem opak toho, co se od něj čeká. Tím se vysvětluje mnohé “nezdárné” dítě ve velmi přísném, prudérním nebo autoritářském omezujícím prostředí. Pak to je hysterie “reaktivní”.

Co se můžeme dovědět o genezi hysterie: útlak, znevažování způsobují, že jako opačná reakce vznikají hysterické způsoby chování a to nezávisle na pohlaví.

Pomocí jim může být to, když se nebudou vyhýbat realitě, ale poznají a přijmou její pravidla hry, pořádky a zákony s jejich důsledky a budou ochotni nahlédnout do sebe a dozrát. K tomu patří odvaha k poctivosti a ochota k obětem, které musíme dělat všichni. Jen pak realita ukáže i své pozitivní stránky a může jim poskytnout jistou míru uspokojení a naplněná, která je možná i pro ně.

Hysterické osobnosti žijí v pseudorealitě. =  uhýbání před realitou do různých “rolí”.

Náboženství se jim snadno stává nezávaznou vírou z pragmatismu. Myšlenka, že se člověk lítostí a zpovědí zbaví veškeré viny a může znovu začít nevinný jako znovuzrozený, jim velmi vyhovuje. V mnoha věcech zůstávají dětsky nezralí, naivní, pověrčiví, nechají se snadno svést přísliby spásy, sliby zázračné pomoci bez velké vlastní námahy. V etice mají podobné naivně nezávazné postoje. Rádi všechno relativizují, hledají obětního beránka venku, v druhých, aby nemuseli hledat odpovědnost u sebe. To jim ztěžuje sebepoznání a sebekritiku, proto se také z krizí jen málokdy poučí.

Nepřátele snad museli být vynalezeno, aby se nám ulevilo od vlastní viny. Celé národy, církve, rasy obvykle projikují na druhé to, co nechtějí vnímat samy u sebe, vládci bez svědomí mohou tuto pohotovost k projekcím rozněcovat a využívat. Takové nekontrolované a rozdmýchané projekce se jako psychodynamické pozadí rozhodujícím způsobem podílejí na vzniku válek, rasové nenávisti a náboženských bojích.

Nebezpečný je také jejich sklon vychovávat děti jako /ukázkové”; mají pak přispívat ke slávě rodičů a nesmějí zklamat, protože jinak ztratí lásku. Nebezpečí, že dítěti podsunou nějakou roli, je vůbec největší. Částečně proto, že dítě zneužívají, aby pozvedli svou vážnost ve společnosti, částečně proto, že jim má naplnit vlastní nenaplněná přání.

Vzestupná škála hysteriků od zdravých osobností s hysterickými rysy, po lehčí a těžší poruchy: živí, impulzivní lidé s výraznější potřebou uplatnění a sebeláskou – narcistický potřeba potvrzení a touha být středem pozornosti – přehnaná potřeba uplatnění a kontaktů s lidmi – otcovy dcerušky, matčini synáčkové – hysterická falešnost, přehrávání role a útěk před realitou až po hochštaplerství – věčné holky a jinoši, - osobnosti, které nenávidí muže nebo ženy a které neakceptují roli danou pohlavím, nezřídka uhýbající do homosexuality – “kastrující” nenávistné ženy a typy Don Juanů s pomstychtivými postoji k ženám – fobie – těžké hysterické obrazy nemocí s duševními a tělesnými symptomy, kde posledně uvedené nelze vázat na žádný orgánový systém a kde bývají postižené hlavně končetiny (ochrnutí).

Zdravý člověk s hysterickými rysy má radost z rizika, je podnikavý, ochotný věnovat se novému, pružný, tvárný, oslňující, strhující, temperamentní a spontánní, rád improvizuje, zkouší. Plný optimistických představ o životě. uvádí věci do pohybu, otřásá tradicemi, dogmaty. Nic nebere příliš vážně – snad kromě sebe samého – protože si uvědomuje relativnost většiny věcí v životě, je silnější v zavdávání podnětů a uvádění věcí do chodu než ve vytrvalosti a trpělivém provádění toho, co bylo naplánováno. Jeho netrpělivost, zvědavost a nezatíženost minulostí mu umožňuje vidět život jako pestré dobrodružství a smysl života pro něj spočívá v tom, že ho žije pokud možno vydatně, intenzivně a plně.

Kontakt