Depresivní chování - strach ze sebeuskutečnění

24.06.2009 15:19

Druhá forma strachu je strach stát se svébytným Já. Tento strach je prožíván jako vytržení z bezpečí. Touha po důvěrně blízkém kontaktu, touha milovat a být milován patří k naší podstatě a je jedním ze znaků lidskosti vůbec. Jako milující si přejeme učinit milovaného člověka šťastným; vciťujeme se do něj, chceme uhodnout jeho přání, myslíme víc na něj než na sebe, umíme na sebe zapomenout a prožívat obšťastňující výměnu dávání a braní, která nám umožňuje splynout s ním ve společné my, jež aspoň na okamžiky ruší oddělenost jedinců. Pravzorem takové lásky je vztah matky a dítěte, každá láska se pokouší obnovit, znovu najít to, co jsme prožívali v raném dětství: cítit se milováni bezpodmínečně, prostě takoví, jací jsme, a zakoušet, že náš život, to, co můžeme dát, čím jsme, rovněž obšťastňuje druhého. Se schopností milovat se rodíme jako s jednou z dispozic; musíme ji však oslovit, probudit, aby se mohla rozvíjet. Přijímaná láska nám jednak dává pocit vlastní hodnoty. Zamyslíme se nyní nad tím, jak to vypadá, když se člověk, který se vyhýbá uskutečnění vlastního Já, pokouší žít převážně tak, že se svého Já vzdává a obětuje se.

Prvním důsledkem bude to, že Ty, představované partnerem, získá vyšší hodnotu. Touha milujícího člověka po sebeodevzdání potřebuje partnera, je vázána na přítomnost jiného člověka a bez něj není možná. Z toho už vyplývá závislost a v tom spočívá hlavní problém lidí, které chceme označit jako depresivní; jsou více než druzí odkázáni na partnera. Ať je to jejich schopností milovat a pohotovostí k lásce, ať je to jejich potřebou být milováni – jsou to dvě stránky, jež lze slovy Fromma shrnout: “Potřebuji tě, protože tě miluji” a “miluji tě, protože tě potřebuji”. Buď tedy potřebují někoho, aby ho milovali a aby mohli uplatnit svou schopnost milovat, nebo potřebují druhého proto, že jím chtějí být milováni a mají potřeby, o nichž myslí, že je sami nemohou naplnit.

Potřebuje-li tedy člověk tak naléhavě někoho druhého, bude se snažit co možná nejvíc zrušit oddělující vzdálenost mezi sebou a partnerem. Trápí ho propast, která odděluje Já a Ty – tedy odstup, který právě schizoid tak nutně potřeboval a snažil se jej zachovávat jako svou ochranu. Na rozdíl od toho chce depresivní člověk být a zůstat druhému co nejblíže. Vzdálenost pro něj znamená osamocení, opuštění, to ho může vhánět do hluboké deprese, zoufalství.

Co může dělat, aby nevyl vystaven trýznivému strachu z odloučení a ztráty? Hledá jistoty, které mají vyřešit jeho problém, které jej však jen zhoršují. Zdá se mu, že závislost dává jistotu: buď se snaží být závislý na druhém nebo se snaží udělat druhého závislého na sobě. Ten, kdo je na někom závislý, ho potřebuje, a to zase slibuje určitou záruku, že ho neopustí.

Je tu jedna možnost, jak k sobě někoho pevně připoutat: budu na něm co nejvíce dětsky a bezmocně závislý a tím budu demonstrovat, že mě nemůže opustit – kdo by byl tak tvrdý, nemilosrdný, že by opustil druhou bytost? Druhá možnost spočívá v tom, že z něj udělám jakoby dítě; je to předchozí obraz s obrácenými znaménky. Motivace je stejná: vytvořit závislost. Znamená-li blízkost pro depresivního člověka jistotu a bezpečí, pro schizoida je to ohrožení a omezení jeho soběstačnosti. Znamená-li odstup pro schizoidní typ jistotu a nezávislost, pro depresivního jedince je to hrozba a osamocení.

Kdo je však závislý, musí žít v neustálém strachu, že tuto oporu ztratí – vsadil přece všechno na toho druhého, tolik na něj ze sebe přenesl, že si myslí, že bez něj není schopen žít, protože jeho existence už plně spočívá v tom druhém. Depresivní lidé vyhledávají závislost, od níž si slibují jistotu; se závislostí se však stupňuje strach ze ztráty; proto na druhém lpí tak pevně, že už při krátkém odloučení reagují panikou.

Jestli schizoid se před důvěrnou blízkost chránil mimo jiné tím, že se držel názoru, že lidé jsou nedůvěryhodní, depresivní člověk má sklon k opaku: spíš si lidi idealizuje, hlavně blízké, nevidí, omlouvá jejich slabiny. Nechce na nich vidět nic, co by ho děsilo nebo zneklidňovalo, protože by to ohrozilo jejich vztah, který má být vztahem důvěry. Aby mohl bezvýhradně důvěřovat a milovat, musí potlačovat pochybnosti i kritiku, vyhýbá se napětí, výměnám názorů, “jen aby byl klid”, a protože představují hrozbu, který by mohla mezi něj a partnera vnést odcizení. Dělá pštrosí politiku, aby neviděl propasti života, a dál mohl věřit, že člověk je dobrý.

Aby dosáhl harmonie, o niž usiluje, a ničím nezkalené blízkostí, musí být sám “dobrý”. Proto se oddává všem altruistickým ctnostem: skromnosti, ochotě vždy se všeho vzdát, nesobeckému soucítění… v různých stupních intenzity. Přehnaná skromnost, přílišné přizpůsobování se, až masochisticky poslušné chování. Společným jmenovatelem je: že se vzdá vlastních přání, vlastního bytí, chce spoutat svůj strach ze ztráty, strach ze samoty. Proto se bojí individuace a chce jí uniknout. Depresivní člověk za to zaplatí tím, že se neodvažuje žít přání, impulzy, afekty a pudy, jež v něm jsou. Nedovolí si to ze strachu nebo kvůli své ideologii – nemůže přece najednou sám dělat něco, co u druhých odsoudil. Tím je stále víc odkázán na to, že mu jeho přání a očekávání, jež přirozeně nadále má, splní druzí. Kdo si neumí brát, doufá, že dostane – snad dokonce jako odměnu za svou skromnost.

Depresivní lidé se dostávají stále do Tantalovy situace. Vidí před sebou plody a vodu, ty však před nimi uhýbají, protože se nenaučili vztáhnout ruku pro nic, nebo si to nedovolí. Neumějí požadovat, vzít si něco, neumí být zdravě agresivní, to navíc způsobuje, že mají málo rozvinutou sebeúctu, což jejich odvahu žádat a brát opět oslabuje.

Obecná nejistota týkající se svobody a vazeb, věrnosti, sexuálního vyžití, která je mnohdy podporována propagandou, způsobuje, že především depresivní lidé se přemáhají a dělají věci, které vlastně nechtějí, ze strachu, že nebudou “moderní”. Pro “smolaře”, se kterými se mezi depresivními lidmi často setkáváme, je charakteristický příklad:

Můžu se snažit, jak chci, přesto se mi nikdy nic nepodaří. Včera jsem byla u kadeřníka, zkazil mi účes. Pak mě nechal v bryndě řemeslník, kterého jsem objednala – něco takového se stává jen mně. Abych se utěšila, chtěla jsou si koupit halenku, doma se mi ale nelíbila, chtěla jsem vlastně jinou.

Je tu vidět, že takoví lidé nevyjadřují svá přání dost jasně, nebo že mají vůbec nejasná, neurčitá přání. Proto jsou neustále zklamáváni a připisují to nějakým vnějším okolnostem nebo své smůle. Kadeřníkovi neřekla, jaký účes chce, při kupování halenky také nevěděla, co chce. Měla pocit sebelítosti, smůly, že jí život křivdí, neuvědomovala si však, že vlastním problémem je neurčitost jejích přání a to, že neumí nic požadovat. Zkušenost s řemeslníkem, která je dnes běžná, si tedy také vyložila tendenčně tak, aby se mohla litovat a pokládat za smolaře, a zastřela tím možnost rozeznat svůj vlastní podíl na tom, co se stalo. Konflikty depresivních lidí se tělesně projevují hlavně poruchami zažívacího traktu, který symbolizuje a reprezentuje veškeré braní, přivlastňování, uchopování a požadování. V konfliktních situacích u nich psychosomaticky dochází k onemocněním hltanu, krčních mandlí, jícnu, žaludku. Také obezita a hubenost mohou psychodynamicky souviset s takovými konflikty. Známe “přejídání z žalu”: po zklamání nebo ztrátě se rádi odškodňujeme jídlem nebo pitím. Odsud vede často úzká hranice k náruživostem všeho druhu, které je nutné chápat jako náhradní uspokojení nebo jako útěk před světem.

Obtíž něco si přisvojit, něčeho se zmocnit, se může u depresivních lidí projevovat i v tom, co se nazývá “slabost paměti”, hypomnézie. Těžko si dokážou něco zapamatovat, rychle zapomínají, myslí, že je to organický příznak. Při přesnějším zkoumání se náhle zjistí, že dojmy vůbec nevnímají plně, se skutečným zájmem, pozorností, protože mají strach pustit k sobě silné podněty, to je totiž přivedlo do konfliktu, kdy by intenzivně něco chtěli a přesto by si to nemohli vzít; na ochranu před mnoha podněty tedy zapnou jakýsi filtr a příliš brzy rezignují. Může to vést k obtížím při učení nebo celkové únavě, netečnosti, jež mají tutéž funkci ochranného filtru a zpětně zesilují deprese, protože člověk tak neustále selhává.

Depresivní člověk a láska

Láska, touha milovat a být milován je pro depresivního člověka tím nejdůležitějším v jeho životě. Napětí, konfrontace a konflikty v těchto vztazích jsou pro něj trýznivé, nesnesitelné, zatěžují ho víc, než je nutné, protože aktivují jeho strach ze ztráty. Je pro něj nepochopitelné, že právě jeho snahy o partnera vedou často ke krizím, protože se partner pokouší vymanit z příliš těsného sevření. Depresivní člověk pak reaguje panikou, hlubokými depresemi a ve svém strachu sahá až k vydírání, které vede k vyhrožování sebevraždou a pokusům o ni. Umí si těžko představit, že partner nemá stejnou potřebu blízkosti jako on, který ji nikdy nemůže mít dost. Partnerovu potřebu odstupu prožívá už jako nedostatek náklonnost, nebo známku, že už ho nemiluje.

Zdravý člověk s depresivními tendencemi má velkou schopnost milovat, pohotovost k oddanosti a k oběti, schopnost snášet spolu s partnerem i těžké chvíle; umí poskytovat bezpečí, hluboký cit, bezvýhradnou náklonnost. U hlouběji narušeného převažuje v milostném vztahu strach ze ztráty, vyskytují se depresivní partnerské vztahy. Dvě nejčastější formy: člověk se pokouší žít už jakoby jen skrze partnera, v naprostém ztotožnění s ním. To opravdu umožňuje dosažení největší blízkosti, člověk jakoby se stal tím druhým, přestal být samostatnou bytostí oddělenou, přestal mít vlastní život. Myslí a cítí jako partner, vždy uhodně jeho přání, ví, co odmítá, co mu vadí, odstraňuje mu to z cesty, přejímá jeho úsudky… tak se v partnerovi rozpustí, žije ve vědomí obětavé lásky a nesobeckosti.

Často se setkáváme s formou partnerského vztahu, která by se dala vyjádřit “když tě miluji, co je ti po tom”. Je to velkolepý pokus, jak se vyvarovat strachu ze ztráty. Partner se může chovat, jak chce – člověk nakonec miluje svůj cit k němu víc než partnera, je tak závislý už jen na sobě, na své pohotovosti k lásce; tak může dosáhnout věčnosti a pocitu, že není ztracen.

Problematičtější je jiná forma depresivního partnerského vztahu, vyděračská láska. Ráda se maskuje přehnanou starostlivostí, za níž se skrývá touha ovládat, která zde rovněž pramení ze strachu ze ztráty partnera. Nedosáhne-li člověk toho, co chtěl, sahá k silnějším prostředkům, k vyhrožování sebevraždou, hlavně k probouzení pocitů viny u partnera; když nestačí ani to, upadá do těžkých depresí. “Když už mě nemiluješ, nechci žít” uvaluje na partnera odpovědnost, jakoby na jeho chování závisel život druhého. Je-li partner příliš měkký a má sklony k pocitům viny, situaci neprohlédne a může docházet k tragédiím, jež jsou bezvýchodné, je-li už oboustranné zapletení příliš hluboké. Pak vznikají vztahy, v nichž partner setrvává už jen ze strachu, soucitu a pocitů viny, kde pod povrchem doutná nenávist, přání, aby druhý už zemřel. Nebo žijí partneři neurózu ve dvou, je to ale stagnující vztah bez dalšího vývoje, většinou téměř přesné opakování vztahu z dětství.

Sexualita je pro depresivní lidi méně důležitá než láska, náklonnost, něha. Dostávají-li toto, umějí obšťastňovat i v tělesné oblasti, jsou i zde empatičtí, mají názor, že láska nezná hranic ani v tom, co je nebo není dovoleno. V případech velké závislosti se setkáváme s různými formami masochismu…

 

Depresivní člověk a agrese

Za příliš starostlivou láskou depresivních lidí se skrývá nevědomá agrese; takovou přehnanou starostlivostí mohou partnera přímo zadusit, “nenásilně znásilnit”.

Stejně nevědomé zůstávají agresivní popudy v snad nejčastější formě depresivní agrese: v bědování, nářcích, lamentování. Depresivní lidé si neuvědomují, že partnera to může vyčerpávat, skličovat. Naříkají, že je toho na ně moc, že lidé jsou zlí, bezohlední. Už jen tím, jak se tváří, beze slov žalují a mnoha způsoby vzbuzují v druhém pocity viny a nutí ho ke stále větší ohleduplnosti a účasti ve styku s nimi. Nebo se partner vymaní.

Nenajde-li agrese žádnou z těchto cest, může se zprvu projevovat v sebelítosti, a nakonec se může obrátit proti vlastní osobě,jak je vidět u melancholika. Z konfliktu mezi agresí, pocity viny a současným strachem ze ztráty lásky, který se pro něj stal neřešitelný, musí všechny obvinění, výčitky i nenávist, určené původně partnerovi, obrátit proti sobě samému, až dospěje k tomu, že nenávidí sám sebe, a vědomě či nevědomě se ničí. Tragická je taková sebedestrukce u melancholika, plyne-li z kdysi oprávněných pocitů nenávisti a závisti v dětství, které nesměl nikdy projevit, protože by tím byl svou situaci jen zhoršil a sám by se prožíval jako zlý. Největší tragédie se odehrávají v dětství, kdy dítě muselo rodičovské odmítnutí obrátit do svého nitra a transformovat v nenávist k sobě. Ten, kdo je později depresivní, se tedy od raného dětství nenaučil zvládat svou agresivitu. Zpravidla si takový člověk neuvědomí, nebo pozdě, když měl být agresivní. Má mylné představy o tom, jakou míru agrese by musel uplatnit, aby něčeho dosáhl a prosadil se, má i přehnané představy o možných následcích projevené agrese: kvůli úzkosti a náchylnosti k pocitům viny si představuje, že by následky byly příliš velké. Depresivní člověk by měl procvičovat nové zkušenosti se svými agresivními popudy: poznávat, kdy by měl být agresivní; poznávat, že často postačí jen pevný pohled, určitý postoj k získání respektu, a pochopit, že přeceňuje možné následky, kdyby svou agresi projevil.

Afekty a agresivní popudy, které člověk neumí nebo nesmí projevit, a tedy ani odventilovat, jsou nejen velmi mučivé; vedou k celkovému oslabení motivace a k pasivitě až indolenci. Jsou to následky zadržované agresivity, sekundárně pak opět vedou k jejímu dalšímu zadržování. Nenávist, zlost a závist jsou i v životě dítěte nevyhnutelné, nebezpečnými se stávají až tehdy, když se nahromadí a stávají se pozadím depresí. Ke zdravé formě zpracování agresivity můžeme dospět jen tím, že budeme mít se svou agresivitou zkušenosti. Malá sebeúcta u depresivních lidí má významný kořen v tom, že se neodvažují, neumějí být zdravě agresivní.

 

Životopisné pozadí

Konstitučně může depresivitě napomáhat zdůrazněné citové a vřelé založení, ochota a schopnost milovat a být milován, a rovněž charisma vcítění. Tyto rysy jsou často spojeny s jistou trudnomyslností a ulpívavostí v citech, které depresivnímu člověku velmi ztěžují odpoutat se od něčeho, co je pro něj citově důležité a do čeho mnoho investoval. Tedy citová struktura, která nese sklon k věrnosti, stálosti, k láskyplnému vcítění, jak se s tím setkáváme u lidí s lehkými náznaky melancholie. U těchto lidí současně většinou ustupuje do pozadí schopnost agresivního prosazení; nemají dost ostré lokty, jsou od přírody smířliví, dobromyslní, málo bojovní. Další konstituční složka může spočívat v přecitlivělé, slabé vitalitě, jejich “ochranný filtr” je příliš propustný, jsou takřka obnažení, nemají “hroší kůží”. Také vrozený sklon k flegmatičnosti a k pohodlnosti lze asi počítat mezi dispozice, které přispívají ke vzniku depresivity.

 

Dítě do sebe vštěpuje obraz matky, a jeho postoj k sobě samému je závislý na jeho zkušenosti s matkou. Matka, který se do jeho nitra vryla jako nepřátelsky odmítavá nebo jako přetěžující, bývá nezřídka nejhlubší příčinou sebevraždy jako poslední možné rezignace. Taková matka se stává vnitřní duševní instancí dítěte, která působí, že samo sebe odmítá až k sebenenávisti a sebedestrukci.

 

Příklady depresivních způsobů prožívání

Mladá dívka se v kavárně seznámí s mužem, který ji zatáhne do rozhovoru a líčením své situace – rozvod, osamělost – v ní dokáže vzbudit soucit. Pověsí se na ni, opakovaně prosí o schůzku, vůbec ji od sebe nepustí, nakonec se s ní chce oženit. I když jí není zvláště sympatický, nijak ho nemilovala, měla pocit, že ho nesmí zklamat, zdálo se přece, že ji tolik potřebuje. Neumí říci v pravou chvíli ne, měla se už mnohem dříve naučit chovat odmítavě aniž by to chtěla, vzbudila mu naděje a zmocní se jí pocity viny, když ho nakonec odmítne.

Příklad ukazuje, co je pro depresivní vnímání světa velmi charakteristické; kdo by byl narušený hlouběji, nesebral by odvahu říci “ne”. Depresivní lidé se vžívají do situace druhých, ztotožňují se s nimi tak dalece, že kvůli tomu docela zapomínají na vlastní stanovisko a zájmy.

I u depresivní struktury existuje škála od lidí s depresivními rysy, jež lze označit jako ještě naprosto zdravé, přes lehčí až po těžké a nejtěžší depresivní osobnosti. Lze to načrtnout: hloubavost, rozjímavost – tichý introvert – skromnost, plachost – zábrany v požadování a sebeprosazování – pohodlnost, receptivní pasivita – pasivní postoje očekávání – beznaděj – deprese – melancholie. Nezřídka stojí na konci této škály sebevražda nebo úplná apatie a indolence, nebo se člověk utíká do závislé náruživosti, která odstraňuje depresi, ale já posiluje jen přechodně Depresivní lidé jsou často nábožensky založení; v náboženství je nejsilněji přitahuje myšlenky spasení, vysvobození z utrpení a odpuštění viny, jejich touha směruje často k mystickým prožitkům sounáležitosti a jednoty všeho a doufají, že jich dosáhnou cestou meditace. Kromě křesťanského náboženství, u kterého je oslovuje myšlenka pokory a očistného utrpení, mají také často vztah k buddhismu a zřeknutí se světa, které hlásá. Oslovují je všechny formy víry, které usilují o zapomenutí na sebe a osvobození od já.

Zdravý člověk s depresivními prvky může ve své zbožnosti dosáhnout velké niternosti a hloubky, jež nezřídka umožňuje mystické prožitky. Smrt prožívá obvykle jako osvobození a právě zde se nejčastěji setkáváme s pokorou umírání. Postoj “buď vůle tvá” může vést k odevzdanosti osudu, která znamená velkou sílu.

 

Zdravého člověk na této škále charakterizuje vcítění a schopnost věnovat se bližnímu, “přijímat ho”. Stará se o druhé, chápe je, pomáhá jim, umí odpouštět, trpělivě čekat, nechat věci dozrát, nemá sklon k egoismu. V citových vazbách je oddaný, v potřebách spíš skromný a nenáročný, snadno se zříká toho, čeho je nutné se vzdát. Život ale vnímá jako těžký, jako protiváhu ale umí rozvíjet humor. Často rozvíjí hlubokou zbožnost, ve vztahu k životu. Jeho hlavní ctností je vytrvat a hodně vydržet. Depresivním lidem bychom mohli připomenout slovo “být si ostýchavě vědom vlastní ceny”. Tito lidé své přednosti spíš skrývají, takže musí být objeveny. Bývají dobromyslní, citově hlubocí, vřelí.

Kontakt