Studna je jistota

04.07.2010 08:59

Mnozí lidé se ptají: „Proč mě Bůh opustil?“ Ale nikdo z nich si neuvědomuje, že Bůh nás neopouští. To jen my se mu z vlastní vůle vzdalujeme. Někdy nevědomky a někdy vědomě a dobrovolně. Většinou z neznalosti. Z neznalosti základního universálního ( vesmírného ) Zákona, který platí pro všechny, ať jsou Bohu blízko nebo jakkoli daleko. Někdy si člověk myslí že lze i tento Zákon „obejít“, stejně jako lze obcházet ty lidské zákony na Zemi. Ale ikdyž se o to snaží a nějakou dobu se mu zdá, že se mu Universum obafnout podařilo, nakonec zjistí, že to není ono. Vždycky mu pak v životě něco schází. To něco je štěstí a klid v duši.

 Když si představíme uprostřed pouště studnu, ve které je neustále voda, snadno si představíme také lidi, kteří s touto jistotou žijí svůj život šťastně, protože je netíží stále nějaké pochybnosti, zda voda dojde. Vědí, že mají nevysychající studnu, která čerpá ze silného podzemního pramene. V oáze vládne klid a mír.

Ovšem občas se někdo rozhodne zkusit štěstí jinde. Vezme velbloudy a spoustu zásoby vody ve vacích a vydá se na dobrodružnou cestu pouští. Zažije stavy, kdy je mu strašně horko nebo v noci naopak strašně zima, zažije písečnou bouři, potká jiné karavany na cestách a sem tam vidí vybělené kosti zahynuvších v žáru a nebo natrefí na někoho, kdo hyne žízní. Získá spousty zkušeností, ale celou cestu mu uvnitř sídlí jedna myšlenka: Nesmí mi dojít voda, musím dorazit k nějaké studni dřív, než mi dojde voda. Z tohoto důvodu může dát napít hynoucímu, ale nemůže mu nechat celý vak a pak celou noc nemůže spát, protože má strach, že ho může dotyčný o vodu připravit a zanechat jej v tom samém stavu, v jakém našel on jeho. Nebo má strach, že kdykoli cestou jej mohou přepadnout a vodu mu vzít. Má obavy, zda velbloudi nezačnou strádat při opravdu dlouhé cestě a nebude-li jim muset dávat vodu ze svých zásob. Má špatný pocit, když se zásoby vody tenčí. Uvnitř má neustálý neklid, co všechno by se mohlo stát, mohl by prasknout měch s vodou, cesta může být delší než si představoval.. Cokoli. Může se stát, že se dostane až do stavu, kdy vidí fata morgánu a vydá se za ní se zbytkem svých sil a vody. Jakmile zjistí, že jde špatnou cestou a že voda dochází, přeje si už jen to jedno jediné – oázu se studnou.

     A pak se před ním najednou objeví. V ten okamžik z něj veškerá nejistota, napětí a strachy spadnou a on blahořečí osudu, že směl dojít až sem, ke studni, k té jediné jistotě, která každého udrží při životě. Opět má v duši klid a mír. Je totiž u zdroje.

     Kdokoli může namítnout, že sice došel ke zdroji vody, ale k jinému. Částečně má pravdu – k jiné studni došel, to ano. To je stejné jako s vírami, je jich na světě mnoho. Ale všechny studně ně celém světě mají prameny hluboko v podzemí. Stejně tak jako všechny víry mají jeden jediný základ. V podzemí se shromažďuje voda, tam je ten nevysychající zdroj, ze kterého studny vodu čerpají. Žádný pramen nevzniká nikde jinde – všechny mají svůj počátek v podzemí.

    Stejné je to i s lidmi, dosadíte-li si v tento okamžik za podzemí vaše podvědomí, nabyde příběh jiného rozměru. Naše podvědomí je také nezmar, také nevysychá. Neustále nás zásobuje novými a novými příležitostmi a myšlenkami, které my buď využijeme či nevyužijeme. A mohou to být příležitosti a myšlenky dobré a nebo špatné, podle toho, co do podvědomí uložíte. Je to stejné jako s tou studní – když je v okolí čistá zem a do země se dostává z čistého okolí opět jen čistá voda, do podzemí se k prameni dostane přes čistou zem profiltrovaná ještě čistší velmi kvalitní voda. Vyléváme-li nedaleko pramene delší dobu splašky nebo fekálie či dokonce jedovaté splodiny, nestačí zem vodu přefiltrovat a k prameni a následně do studny se dostane voda nepitelná nebo dokonce otrávená. Někdo může ty jedy vylévatt nevědomky v okolí, protože jej osud ostatních nezajímá. Někdo může jedy vylévat vědomě přímo do studny, protože chce něčeho konkrétního dosáhnout.

    Pak je na člověku samotném, aby se naučil tyto traviče rozpoznat a vykázat je ze svého života. Protože čím „nakrmíme“ svoje podvědomí, tím ono bude řídit náš život. Když necháte traviče, aby vám vaši vodu stále trávili, buď se přiotrávíte a budete se celý život trápit a nebo se budete stále stěhovat za další a další studnou v domění, že ta další bude konečně ta zdravá. Ale budete-li si tyto traviče brát stále s sebou, otráví vám každou vodu při každé příležitosti.

Když se naučíme udržovat si okolí studně a pramene čisté a naučíme se rozpoznat a vykázat každého, kdo by měl snahu nám studnu znečistit, pak i náš život bude čirý a jiskřivý, jako ta křišťálová voda ze zdravé studny. A nikdy nebudeme mít pocit, že nás Bůh opustil, protože my sami se mu budeme držet dobrovolně na blízku.

Přeji všem zázračnou živou vodu pro štěstí :-)

 

( Příběh, který se mi zdál. Semmiš )

Kontakt