Svoboda je stav mysli

10.09.2010 09:38

    Jednou jsem seděla s přítelem a během povídání jsme dospěli k tomu, jak se člověk naučil vyhýbat se zodpovědnosti za své myšlení a chování tím, že se naučil způsobům, které odstraní následky příčin. V mnoha případech však nedojde k poučení, nevyřeší se příčina, takže po čase opět musí následovat jen další oprava následků. Jedním z mnoha příkladů jsou lidské nemoci, způsobené např. špatnými stravovacími návyky nebo špatným životním stylem. Člověk zajde k doktorovi, ten mu opraví operací tělo, člověk se vrací do běžného života se stejnými návyky a za čas jde k doktorovi s tím samým problémem nebo jiným, který vzniká z téže příčiny. A člověk se naučil spoléhat na lékařské umění a myslí si, jak oblafnul přírodu. Je to velmi nezodpovědné jednání, s následkem "nemoc" a s "alibi": Doktoři to umí vyřešit. Přitom stačí třeba správná životospráva a nemusel by mít žádné zdravotní potíže. Ale k tomu se prostě musí člověk rozhodnout. Vždy má možnost volby. To, že zvolí zdánlivě pohodlnější cestu tímto životem, si způsobuje zbytečně bolest na těle a když se nepoučí, dostane další možnost volby v dalším životě. Dokud nepochopí, že přírodní zákony fungují ať se tomu vzepře nebo ne. Buď bude dobrovolně trpět a stěžovat si, že právě on má v životě smůlu ( dědičné dispozice atd. ) a nebo se rozhodně životní styl změnit a konečně žít v souladu s universálními zákony a tím konečně zrušit příčiny svých trápení a bolestí.

Netýká se to jen fyzického těla, ale také psychiky člověka. Dalším příkladem je "vracení se k přírodě" tím, že si do svých domovů pořizujeme zvířecí domácí mazlíčky. Člověk hluboko v sobě má zakódováno, že je součástí přírody a ona mu doma schází. Někteří lidé se tuto skutečnost snaží potlačit a podařilo se jim to do té míry, že se nad samu přírodu povyšují. Cítí se býti někým "větším", protože dokáží nad přírodou podle svého mínění "vyzrát". Lidi si domů pořídí papouška nebo morčátko, mazlí se s ním, ale často si nezjistí přesně, co zvíře k životu potřebuje. A tak se sstane, že třeba papouškovi přeroste zobák a nemůže jíst nebo morčeti přerostou zuby a také nemůže jist. Lidé vědí, že mají hlodavcům poskytnout tvrdý chléb, ale mnohdy nevědí, že je to až tak životně důležité a dají jim ho jen někdy. Přitom hlodavci si musí zuby obrušovat neustále, protože jim neustále rostou. Se zobákem papouška je to stejné - pták si v přírodě zaletí někam, kde si zobák může každý den obrousit a díky tomu je stále schopný dobře louskat zrníčka a dodávat tak potravu svému tělu. V domácnosti, kam si jej člověk pořídí, tuto možnost nemá a když si něco na broušení najde sám, tak ho za to člověk ještě pokárá a zavře do klece. S přerostlým zobákem by v přírodě zemřel hlady. On to ví, člověk si to prostě nezjistí a nebo již bere jako samozřejmost, že se jednou za čas chodí se zvířetem k veterináři, aby mu zobák uštípl. Brání zvířeti v normálním starání se o své tělo, vnucuje mu nelogicky tramatizující zážitky od veterináře a myslí si, jak na přírodu vyzrál. Ale ono to má háček - ne vždy se to povede. Někdy zvíře i při tak "banálním" úkonu zkolabuje a zemře. Proč asi? Je možné, že proto, abychom se my lidé konečně zamysleli nad těmi příčinami a řešili přímo je. Ne až ty hrozné následky. Zvířátka jsou na Zemi s námi proto, aby nás mnohému naučila. Ona žijí v souladu s přírodou ( pokud mohou ), neprotiví se jí a nepovyšují se nad ní. Jestliže zemřou, je to buď díky potravinovému řetězci a nebo proto, aby se poučil člověk.

Když příroda člověku dala možnost se učit a poučit, dala mu také různé stupně tvrdosti toho poučení podle toho, jak moc si o sobě myslí. Přeroste-li zobák papouškovi v rodině, kde jsou lidi ochotni a vzhledem ke stupni svého duševního vývoje schopni poučení, pak se umělá úprava zobáku podaří a oni mu pro příště pořídí sépiovou kost či něco jiného, aby umožnili ptákovi si zobák brousit. Poučí se, sladí své chování s přírodou. Když ale ta samá situace nastane v rodině, kde se poučit nehodlají a nad přírodu se povyšují ( řeknou si: Tak až mu zase přeroste, tak zase půjdem na to uštípnutí ... ), pak když jim pták nezemře hlady, zemře stejně. Třeba na šok, na zlomený vaz, na cokoli jiného. Nebo jim uletí. Prostě odmítají žít v souladu s přírodou, tak ona u nich doma nechce být. Oni se odmítají poučit, nevyřeší příčinu. Když se někomu dějí tyto věci opakovaně a on se nezamyslí, proč, ještě se má hodně co učit. Láska není o omezování a náhražkách. Láska je o respektování přírody a jejích zákonů. A každý, kdo se jim postaví, na to nějak doplatí. Fyzicky a nebo psychicky. Třeba jen tím, že je mu to líto a má pocit viny. Je to stejné i s květinami. Člověk si pořídí květinu, která potřebuje ke své existenci polostín a on ji dá na plné slunce na okno a diví se, že mu zajde. Nebo naopak - pořídí si nádhernou květinu s červenými listy, která potřebuje plné slunce, ale on nemá tu možnost, tak ji umístí do polostínu a diví se, že nekvete a listy má jen zelené. Nadává pak na prodejce nebo na to, že má smůlu, ale přitom jen nerespektuje to, co rostlina ke svému životu potřebuje. Fosforové hvězdičky nebo kamínky vám taky nebudou svítit, když je nejdříve nevystavíte jasnému světlu, aby se "nabily". A není to vina toho, kdo vám je prodal, ale vaše, že si nezjistíte, co je potřeba.

Všecho toto se týká samozřejmě i lidí samotných. Lidi mají tendenci vymýšlet pro své jedání omluvu, jakési alibi, aby si nemuseli přiznat pravdu nebo aby nemuseli přijmout zodpovědnost za své myšlení a chování. Takový jeden člověk si myslí, jak je velmi úspěšný ve svém životě, když se mu daří dělat potají věci, které dělat chce, ale někdo jiný je neschvaluje. Jde třeba o to, že dotyčný ví, že jeho záliba vyvolá u konkrétní osoby nelibost, tak ji raději zamlčí. Je to známka toho, že jeho myšlení a následně i jednání ovládá strach. Ačkoli poznal radost, kterou mu jeho záliba poskytuje, neumí se k ní přiznat, protože má strach, co tomu řeknou ostatní. Nechce být pomlouván a nechce vzbudit dojem, že je jiný. Neumí převzít zodpovědnost za své jednání. Tím strachem si ale vytváří blok, díky němuž nemůže prožívat štěstí.  Nemůže svobodně vyprávět, jak se mu ta konkrétní činnost líbí, jakých úspěchů dosáhl, co už umí, kde byl včera, proč nemůže přijít v sobotu atd. Nezodpovědnost jej mnohdy dožene až ke lhaní nebo vyhýbání se setkání s někým, kdo by jeho zálibu mohl ( podle jeho mínění ) brát jako něco nevhodného nebo neetického vůči komukoli jinému. Musí vše držet v tajnosti. Je to mříž vlastního vězení v jeho myšlení.

S partnerstvím je to stejné. Společnost ( spolu s církví ) kdysi nastavila nějaká lidská pravidla, aby lidem dala v životě řád, který je pro někoho prospěšný - pro společnost, pro stát. A lidi se těmito pravidly řídí navzdory svému cítění, klidně dobrovolně trpí ve vztazích, které vyhovují někomu jinému, ačkoli sami nejsu šťastni. Je to tím, že mysl takového člověka stále ovládá strach. Strach z toho, co řenou ti ostatní, když odejde ze vztahu, který jiní považují za normální ( všude je něco... ) Ale jestliže nedokáže převzít zodpovědnost za své jednání a neodejde z takového vztahu, tak začne dělat věci, které mu budou přinášet radost do života, ale bude je dělat tajně. Ať se to bude týkat chození na pivo a nebo pořízení milenky. Bude se všemožně snažit, aby se o tom nikdo nedozvěděl. Ale zároveň sám bude mít jasno - dělá mu radost naprosto něco jiného než to, v čem je nucen danými okolnostmi žít. Dané okolnosti jsou třeba i výmluvy, že je zodpovědný a nechce opustit děti. Kdyby byl opravdu zodpovědný, odejde z rodiny a nikoho nepodvádí, ale neopustí děti, protože si je bude pravidelně brát k sobě, zajímat se o ně, platit na ně pravidelně a možná ještě sem tam něco navíc a bude je také vychovávat, ne rozmazlovat, aby jej měli "radši". Jakmile život člověka ovládá strach, neřeší příčinu, jen zmírňuje následky. Příčinu pečlivě skrývá, případně horlivě odmítá, pokud se o ní někdo jen "otře". Každý z takových strachů je šprušlí do mříží jeho vlastního myšlenkového vězení. Nikdy nemůže být svobodný, protože svoboda je stav mysli. Svoboda znamená jednat tak, jak myslím. Chci udělat to a to, tak to udělám bez ohledu na to, co si o tom omyslí ostatní. To není bezohlednost. Je to sebeláska. Ohleduplnost v tom špatném slova smyslu, vymyslili lidé a nutí člověka k tomu, aby znásilňoval svoji přirozenost ve prospěch těch ostatních. Ale opravdvá bezohlednost je to, když někomu ( včetně sebe samotného ) vědomě ubližuji bez ohledu na to, jak to cítím a jak to je podle přírodních ( Univerzálních, Božích ) zákonů. Bezohlednost se člověku vrací tím, že zůstane osamocený. Ale sebeláska člověka v osamocení nezanechá. Jen ho zbaví těch lidí, kteří mu chtějí diktovat, jak má žít a přivede mu do života lidi, kteří jej respektují a dokonce jej obdivují za to, jak dokáže žít díky svobodnému myšlení. A to může samozřejmě jako sólo, tak v partnerství. Svoboda se s prartnerstvím nevylučuje. Ale někteří lidé tomu nevěří. Jestli oni jsou stále svázáni společenskými normami, které někdy přímo odporují přírodním zákonům, co je mi do jejich soudů? Přijmu-li zodpovědnost za své myšlení a chování, pak se v mém životě leccos změní. Odejdou ti, co nejsou ochotni člověka akceptovat takového, jaký je, ale zůstanou a přibydou takoví lidé, kteří ho mají rádi takového jaký skutečně je. A nebude mást lidi tím, že se bude chovat jinak než jak myslí.

Převzít zodpovědnost za své myšlení a jednání je důležitý krok ke svobodě. A jedině svobodný člověk může být šťastný. Člověk může poznat Lásku, ale pokud nebude svobodný, nemůže se jí oddat a být šťastný. Nelze prožívat štěstí ve chvílích, kdy vidíte bytost, která ve vás vyvolává Lásku, ale nesmíte to prozradit ani pohledem, úsměvem, dotykem... natož slovy. Postavíte dobrovolně mříž strachu, aby se to nikdo nedozvděl mezi sebe a štěstí. Takže ačkoli Lásku znáte, máte strach se jí oddat a nemůžete prožít štěstí. Mnozí lidé tvrdí, že nejdokonalejší je láska k Bohu, že ta lidská se jí nemůže rovnat. Tito lidé ani netuší, jak moc se mýlí. Láska je jen jedna - a když se jí člověk oddá, je jedno, jestli imaginárnímu Bohu nebo Bohu v člověku ( duše je součástí Boha ). Jen je pro některé lidi jednodušší vymluvit se, že milují Boha a schovávat se za tuto myšlenkovou fantazii, než si přiznat, že neumí převzít zodpovědnost za své skutečné myšlení a jednat v souladu s ním. Bůh je Láska, projevuje se náklonností ke všemu, co člověka obklopuje. Láska povznáší člověka do jiných sfér. Láska ukazuje cestu, vede ke štěstí. Láska k Bohu je totéž jako Láska k sobě samému ( jsme součástí Boha ), já jsem zodpovědná za to, jestli ji prožiji nebo jen toužím ji prožít. Jestliže na jednu stranu hlásám, že miluji Boha a na druhé nedokážu upřímně říci člověku, se kterým žiji, že s ním jsem jen proto, že mám strach mu říct, že s ním už být nechci ( kvůli jeho reakci třeba ), pak je moje domnělá láska k Bohu jen "útěk z reality". Není to skutečá láska, je to ta osamocená cela, která má mříže ze strachu. Skutečná Láska k Bohu je taková, která respektuje Boží zákony. A jedním z nich je: Miluj sebe sama. Každý jsme nositelem Boha v sobě samém. Kdo se nenaučí milovat Boha v sobě a chovat se tak, aby si dobrovolně na těle či psychice neubližoval ( žít pod diktátem strachu je ubližování sobě samotnému ), nemůže říct, že miluje Boha. Kdo sám sebe dobrovolně nechá sedět ve vězení s mřížemi ze strachů, ten nemiluje Boha, ten jen touží Boha milovat, protože se domnívá, že jej ta láska vysvobodí z toho vězení. Láska a strach se vylučují. Buď zruším mříže a zruším všechny obavy, co si o mě kdo pomyslí, když budu jednat tak, jak to cítím ( převezmu zodpovědnost ) nebo mě stále bude ovládat strach a já se budu moci pohybovat ve svém životě jen do té míry, jak jeho mříže dovolí. Ostatně - nikdo zde na Zemi není skutečně oprávněn moje myšlení a chování soudit. Jen já sama a Bůh ve mně. Bůh ve mně používá jednoduché zařízení k tomu, abych poznala, co je pro mou duši dobré a co ne. Je to svědomí. Je jako lakmusový papírek - tudy cesta nevede. Buď tohle nebo tamto, obojí najednou ti způsobí potíže - a vytvoří strach ( stres ), další šprušli do mříží vlastního vězení.

Někdy se lidi absolutně nesmyslně bojí ztratit ze svého života něco, co k životu stejně nepotřebují. Ale to už je vlastně sobectví nebo chamtivost, touha po oblíbenosti atd. A to už je jiný příběh. To s Láskou k Bohu opravdu nemá vůbec nic společného. To je pouze strach ze života. Někdo si tak zvykne pouze přežívat, že pak hledá výmluvy, aby nemusel začít skutečně žít. Vyhýbá se zodpovědnosti pasivitou. A to není svoboda. Pasivní člověk jen čeká, jestli jej někdo neosvobodí. Bude čekat tak dlouho, než si nakonec uvědomí, že ty mříže musí skutečně vylomit sám, jinak tu svobodu nikdy nezíská.

To je celé.

Kontakt