Tolerance

12.05.2009 14:27

 

Proč se tolerance stále objevuje na medailové pozici v dotaznících typu "Jakou vlastnost by měl mít váš celoživotní partner", kde se o zlatý stupínek většinou střídá se smyslem pro humor?

Odpověď je jednoduchá: tyto dvě vlastnosti naplňují to, po čem člověk touží, tedy kráčet životem zvesela a být přijat takový, jaký jsem.

Zeptáte-li se ostatních, zda považují sami sebe za tolerantní, většina odpoví, že ažaž. Tím „ažaž“ myslí přibližně toto: S manželem jsme se hádali kvůli jeho pití deset let, on pije dál a já už to vzdala - voilá, jsem tolerantní.

Tolerance ale není pasivitou, ustrašenou smířeností ani „opotřebením materiálu“. Dejte si pozor i na další druh „děsně tolerantních“, tedy na lhostejné. Většinou totiž zjistíte, že chvástající se kolega nemá zas tak otevřenou mysl - prostě mu jen je úplně putna, co se s jeho manželkou děje.

Tolerance neznamená, že zavíráte oči před rozdíly nebo že vám nic nevadí. Naopak! Vidíte rozdíly mezi vámi a ostatními. Druzí vás však zajímají nejen PŘES tyto rozdíly, ale také právě PRO ně. Víte, že vám sice leze na nervy něčí náchylnost k alkoholu, a dáváte to i najevo, ale kdesi v hloubi srdce ho nepřestáváte vidět a respektovat jako živého svobodného člověka.

Nenechte se svést dojmem, že tolerance je obětí, při které vy oddřete všechnu práci a ostatní si jen přijdou sklidit sladké plody. Budete-li se učit pěstovat umění tolerance, ty nejúžasnější odměny čekají především na vás.

Vnitřní svět

Posaďte tři děti na kopec a nechte je nakreslit okolní krajinu. Přestože budou všechny hledět stejným směrem, po hodince dostanete tři naprosto odlišné obrázky. Na jednom budou ledabyle načmárané zelené fleky a nad nimi dopodrobna vykreslené letadlo. Na druhém obrázku budou kopce pečlivě vymalované včetně různobarevných kvítků a sloupů elektrického vedení a naznačené siluety srnky v dálce. Třetí obrázek je nedokončený, dítě by evidentně potřebovalo víc času. Nejsou na něm žádné kopce ani stromy, jen rozkreslený obří srnec...

Podobně pracuje nitro každého z nás. Z pohledu duše objektivní realita neexistuje - vše, co prožíváme, je následkem našeho vlastního výběru toho, co nás na situaci zaujalo. Příště, než si řeknete „To je ale hlupák,“ zastavte se a položte si otázku: Co si z této situace vybírá a proč? Jaký si maluje uvnitř obraz?

Zájem o vnitřní svět někoho druhého mění konfliktní setkání v radostnou spolupráci. Ten druhý se cítí přijat a vy obohacena.

Co tím získáváte: Jistotu, že svět je v pořádku takový, jaký je. Zkuste někdy spočítat, kolikrát za den vámi projede pocit, kdy vám něco vadí. Desetkrát? Neopomenete-li ovšem ani ty drobné záchvěvy (zhnusení nad smrdutým bezdomovcem, bodnutí v žaludku, když jste musela pozdravit zvědavou sousedku, nebo rozčilení nad ne zrovna dorůžova vyspalou servírkou...), dojdete k mnohem vyššímu číslu. A teď si představte, že byste všechny tyto vzácné sekundy mohla strávit v poklidné spokojenosti.

Respekt k prožitkům druhého

Snažte se vyvarovat toho, abyste je shazovala. Ach ano, my samozřejmě víme, že jste slušná a laskavá a nikoho vědomě veřejně neurážíte. Dávejte si pozor i na takové reakce, které vypadají celkem nevinně, na hlubší úrovni však působí hanlivě. Někdy se takovými ukáží i dobře míněné rady a odpovědi.

Jiřina se svěřuje Haně, že se bojí, že ji nikdo nemá rád. Hana, s nejlepším vědomím a svědomím: „Co to říkáš za blbosti!“ Jiřina se na povrchu sice zatváří uklidněně, uvnitř však dostala jiný vzkaz: Tvé pocity buď nejsou důležité, anebo jsou blbé! Citlivější by bylo: „To musí být strašný pocit. Proč myslíš, že ho máš?“

Se stejným přístupem pak budete přijímat komplimenty (odmítnout kompliment je podobné jako říct: Tvoje názory jsou zcestné) nebo se rychle zorientujete v choulostivých situacích.

Co tím získáváte: Pokud dokážete druhé vidět jako to, co jsou právě teď, a nezlobit se, že nejsou tím, čím by podle vás být mohli, zjistíte, že mezi vámi dochází k určitému „secvaknutí“. Nedá se to dobře popsat slovy, nemůžete přesně říct, co to je, ale víte, že právě teď jste SPOLU. Jsou to ty chvíle, kdy najednou pochopíte, proč je vaše matka zklamaná, přítel mrzutý nebo proč vám dcera lhala...

Porozumění, ne hodnocení

Snažte se své vnitřní pochody vždy směřovat k tomu, abyste druhému porozuměla, ne jej hodnotila. Řeknete-li, že vaše tchyně je alkoholička, protože se nudí, porozuměla jste jejím motivům. Dodáte-li však ještě, že je slaboch a mohla by toho nechat, právě jste se ocitla v soudní síni.

Co tím získáváte: Uslyšíte od lidí pravdu, ne lži ze slušnosti. Většina z nás nelže proto, že je to tak strašně zábavné, ale ze strachu. Spousta lidí by mnohem raději říkala pravdu, kdyby za ni nemusela společensky tolik pykat. Lýdie přiznává, že s pikantní informací jde častěji za tetou než za vlastní matkou: „Máma vždy s nejupjatějším možným tónem pronese ‚Ale, Lýdie, něco tak NEMORÁLNÍHO bych zrovna od TEBE nečekala!‘“

Maminka nechápe, že za ní Lýdie nepřišla proto, aby jí zhodnotila, co je mravné, ale že se přišla svěřit s tíhou nemravného. „Její sestra mě vyslechne a spiklenecky přihodí svou podobnou historku, ve které je vždy schovaná i rada, jak dál. Máma na tetu asi žárlí, protože tuší, že se zásadními problémy chodím za ní. Ale copak se mámě můžu s něčím svěřit, když mě hned odsuzuje?“

To společné

Někdy je snadnější soustředit se jen na to, čím se lišíme, protože pak se můžeme porovnávat a vyjít z toho lépe, samozřejmě. Pokud vám něčí chování drásá nervy, sedněte si na deset minut a pokuste se v sobě najít podobnou tendenci.

Například: Sousedka je nepokrytá rasistka a vám se z jejích výroků někdy zvedá žaludek - trpíte převrácenou netolerancí, tedy netolerancí k netoleranci. Dovedete si představit, že když vyslovuje větu „Co byste čekali od Cikána,“ má v srdci úplně stejný pocit, jako když vy si říkáte „Co byste čekali od rasistky“? Dokážete teď pro ni mít o kapičku více pochopení? Kapička často stačí, aby se děly velké věci.

Co tím získáváte: Zajímavější zážitky, rozšířené obzory. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, a tedy jste-li ochotná otevřít se světu, otevře se svět i vám.

Kontakt