Tragédie plnění slibů

12.05.2012 23:09

aneb Proč ( také ) existuje domácí násilí

Opět předesílám, že neomlouvám domácí násilí, jen konstatuji, že existuje a že má své logické příčiny ( zde uváděná je jen jedna z mnoha příčin ). Všichni vidí ty následky, tu hrůzu na venek, málo kdo však zkoumá, co se děje uvnitř člověka. Co se tedy děje v člověku, který je schopen uhodit ženu či ji dokonce škrtit nebo ji zabít?

Je potřeba vědět, že každý, kdo v sobě něco skrývá, riskuje, že se jednoho dne dostane do situace, která mu jeho "kostlivce ve skříni" jak se říká, postaví přímo před něj a on to psychicky neunese. Jsou situace v životě, které se stanou nezávisle na nás, my můžeme být pouze přítomni jako pozorovatelé, jako očití svědci, mnohdy nedobrovolně, protože jsme třeba ještě dětmi. Takovou situací může být například soužití rodičů, kteří se vzali z nějakého důvodu ( společenského - museli nebo byl sňatek domluvený apod. ), ale ve vztahu chybí láska. Prázdotu po lásce si matka vyplňuje většinou přehnanou péčí o děti a domácnost, otec workoholismem nebo alkoholismem, oba se můžou uchýlit k nevěře. Vše je logický důsledek manželství funkčního po materiální stránce, ale nefunkčního po stránce citové. Dítě, které je svědkem této "normy v rodině, se obraz nese v podvědomí do svého dospělého života. Ikdyž se mu nelíbí, nese si ho, ale může jej dokonale potlačit až na dno podvědomí. Nicméně ono podvědomí pracuje nezávisle na člověku a jeho vědomí a dítě vede pak podobný život. Mnozí pak řeknou: No jo, to podědil ty sklony po tátovi ( po mámě ), je stejnej jako on. Dědí se však špatné emoční rovnice, ne sklony, protože jsou nám od dětství vtloukány do hlavy nebo je z rodiny nasajeme jako "normu".

Tak se stane, že chlap má za to, že musí stůj co stůj zabezpečit ženu či rodinu, ať je jejich vztah už jakýkoli, protože to prostě slíbil. A on to dělá. zabezpečuje ji, ale chybí mu láska, která "nevznikla" po zamilovanosti. Zamilovanost vyprchala ( byla-li vůbec ), slib zůstal. A tak se stará a lásku si hledá potajmu jinde. Nehodlá opustit rodinný krb, takže kdykoli musí vybírat, vybere rodinu. Vždy se vzdá vlastního života ve prospěch rodiny, protože to prostě slíbil.  Vzdá se lásky a trpí. A třeba to ještě zapíjí. A co udělá partnerka, která mu na nevěru přijde? Sbalí děti a odejde a nebo ho vyhodí, každopádně výčítá. Z jeho pohledu mu tak trochu křivdí, protože on kvůli ní a slibu, který jí dal, vždy opustí lásku a vrátí se k ní. Z jejího pohledu je to pochopitelné, protože ona se o zdroj příjmů a zabezpečení rodiny dělit nehodlá. Mohou si vyhovovat a mohou se tolerovat, mohou si na sebe zvyknout, ale nic z toho není respektování osobnosti toho druhého a není to láska. V mnohém případě, kdy vztah partnerka ukončí a slib mu de facto vrátí, ona dává šanci oběma - každý si může pak najít opravdu lásku.

Ale co když ho nevyhodí? Mnohdy partnerka nestuduje příčinu nevěry, "incident překousne", vztah pokračuje a ona v sobě střádá křivdy, které jsou jím na ní v jejích očích páchány. Pak přijde nějaká krize, hádka a všechno přijde "na přetřes".  jejích úst létají jako šrapnely slova, co všechno jí on provedl, jeho ty vyřčené "hrozné" činy zraňují do morku kostí, protože nebýt jí a slibu jí daného, tak by se z toho pravděpodobně nic nestalo. Těmi zoufalými činy on kompenzuje tu skutečnost, že nemůže odejít, musí plnit slib a prázdnotu po lásce se snaží vycpat činy, na které patrně pak zrovna hrdý není. Což ona nechápe a těmi výčitkami ho natolik rozerve, že někdy v naprosto zoufalém gestu bezmoci ženu uhodí nebo jí začne škrtit, aby jí umlčel. Umlčuje tak vlastně své špatné svědomí ( které by nebylo špatné, nebýt jí ), v podstatě jí nechce ublížit, má ji dokonce rád, vždyť jim to docela i klape - ale kdyby ho jen přestala tolik zraňovat těmi slovy !!! Těmi slovy, které přesně souzní s těmi hluboko zasunutými až na dně jeho podvědomí z dětství, kdy se mu nelíbilo, jak se chová otec a on si tehdy řekl: Takhle já se ke své ženě chovat nebudu! A přes všechno zařeknutí se nakonec chová přesně jako on. PROČ? TO TAK BOLÍ !!!

Je to přesně ta špatná emoční rovnice, kterou si mnozí vryjí v dětství - je negativní. Ačkoli se na první pohled jeví slibně, výsledný efekt je přesně opačný. Protože podvědomí neslyší NE. Podvědomí ovšem toto přání žadatele plní s železnou přesností (neslyšíce NE): "Takhle se ke své ženě chovat BUDU." Maminka, neznalá pozitivního myšlení, do syna třeba také v dobrém úmyslu hustí: Až budeš velký, nebudeš jako táta, nebudeš bít svou ženu, nebudeš pít, nebudeš hrát karty, nebudeš chodit za děvkama... A tím potvrzuje tuto emoční rovnici, podvědomí slyší: "Až budeš velký, budeš jako táta, budeš bít svoji ženu, budeš pít, budeš hrát karty, budeš chodit za děvkama..." Já osobně tvrdím, že pozitivnímu myšlení a vyjadřování by se mělo vyučovat již na základní škole, aby si to děti nesly do života s sebou a pak jako dospělí lidé uměli formulovat své myšlenky pozitivně a následně svým dětem vštěpovat také pozitivní emoční rovnice, aby jejich životy nesmyslně nezatěžovali takovýmito hrůzami, které jim pak ničí životy. Oč jiné by to bylo, kdyby měl hoch vštípeno: Budeš jiný než táta, budeš lepší než táta, budeš plný lásky a budeš šťastný. Ale nejspíš to tak zatím má být, aby byly tyto překážky překonávány a lidé se teprve lepšími stávali. Všechno má svůj čas, každý máme svou cestu. A v takovýchto "maličkostech" je zakopaný pes. Věřte nebo nevěřte, pozitivní myšlení a pozitivně poskládaná přání a emoční rovnice jsou hlavními kameny pro pozitivní podvědomí a tudíž i pozitivní efekt v našem životě.

Je to prostě pro člověka lekce - vybere si rodiče, kteří mu vetknou negativní základ a tím i do budoucna třeba malé sebevědomí a malou sebelásku, protože on si pak připadá jako padouch neschopný lásky a plnohodnotného života. Ale v celé té lekci života jde o to, aby se naučil se mít rád. aby dokázal sám sebe mít rád víc než kdejaké společenské normy, vymyšlené lidmi pro potřeby společnosti, ale jdoucí mnohdy přímo proti přírodě. Aby se naučil se kvůli nim netrápit v nějakém vztahu bez lásky, aby dokázal odejít a dát tak šanci na lásku oběma dvěma. Až uvěří lásce a půjde za ní, pak nastane zlom v jeho mysli a už takový čin nikdy neprovede. Pomine důvod, přepíše se rovnice. Bude na sebe hrdý, že dokázal čestně vyřešit situaci, kdy ve vztahu trpěli vlastně oba, ale ani jeden si to nechtěl přiznat a nebo se báli reakce toho druhého. Zruší se ten "zatracenej slib", stanou se svobodnými především v mysli a duši. Vždyť je veliký rozdíl mezi tím postarat se z rozumu, že musíš, nebo postarat se z lásky, že chceš. To je VELKÝ ROZDÍL. Tak velký jako je rozdíl mezi žádnou a zdravou sebeláskou, jako je rozdíl mezi žádným a zdravým sebevědomím.

Je potřeba pochopit, že zrušit slib, když neplní to, co v něm původně bylo v dobré vůli zamýšleno ( ke štěstí obou stran ), není ostuda, ale vysvobození. Je to důležité Poznání, že slepě sloužit slepému pánu způsobuje akorát jednu pohromu za druhou. a prozřít je vysvobozením a možností se pohromám vyhnout. Již v jiném psaní jsem vysvětlovala, že postarat se jde případně i na dálku a bez emočních rozepří. Předpokládá to zodpovědnost a důvěru obou partnerů, čehož by dospělí lidé již měli být schopni, zvláště když dospějí do bodu, že nejsou schopni být spolu.

Tak hodně štěstí a lásky a pozitivního myšlení :-)

A ještě dodatek:

To, co jsem napsala, samozřejmě platí pro obě pohlaví, ačkoli jsem článek formulovala spíše pro muže. De facto je to záležitost duše, a ta je vlastně bezpohlavní.

A co je ještě velmi důležité - je potřeba SI ODPUSTIT, že jsme z nevědomosti sami sobě či jinému slíbili něco nesmyslného, protože vědomě jsme to mysleli dobře.

Kontakt