Začarovaný kruh = kletba

07.05.2012 12:33

 

Až budete číst tyto řádky, mějte prosím na paměti, že nestraním žádné církvi ani náboženskému sdružení a nejsem ani ateista. Jsem pohan a nezastávám se ani sňatků ani rozvodů, ale věřím v to, že sousloví  „co Bůh spojil člověk nerozlučuj“ se nevztahuje na sňatky ani v kostele ani na radnici, nýbrž na oddání se komukoli v srdci, celou duší i tělem, což žádný papír v celém Vesmíru nedokáže, byť by byl sepsán a podepsán nesčetněkrát. Jsem zastáncem názoru, že právě lidé se svým materiálním založením často rozlučují svazek dvou srdcí, které se sobě již oddaly, které Bůh spojil Láskou, a nutí je do sňatků čistě materiálních či sňatků z rozumu.

Všichni toužíme po lásce a po štěstí. Je to přirozená touha naší duše. Touhou se naše duše snaží tělu ukazovat cestu, kam má namířeno, co chce prožít, kudy chce jít. Každý člověk tuto touhu vnímá trochu jinak. Běžně se lidé domnívají, že touha je jen chtíč těla a tak se jí v mnohých případech snaží potlačit a chovat se slušně nebo přiměřeně svému věku. Říkají tomu, že dospěli. Ale skutečnost je taková, že podlehli společenským normám, které do nich společnost od malička soukala, aby z nich vychovala slušné lidi. „Konečně“ se to společnými silami norem státu, církve a všech lidí okolo povedlo a takový člověk je pak zlomen, odtržen Matce Přírodě z náručí a zavřen do Společnosti, kde intuice, touha, Láska a osobní Štěstí neznamenají nic než pouhá slova a pohádky. Této společnosti je potřeba hlavně zabezpečit chod způsobem, jaký si sama vymyslela a k tomu potřebuje lidi, kteří se nebudou ptát, nebudou hledat pravdu, nebudou zkoumat souvislosti mezi tělem  a duší, ale budou makat jako kolečka v soukolí stroje, který je dobře vymyšlen na to, aby vyráběl materiální potěšení, materiální tužby, materiální uspokojení. Dosahuje toho celkem snadno, když začíná zpracovávat již děti v období, kdy by snadno, nebýt společnosti, mohly nalézt souznění s Přírodou, poznání, že společnost s jejím materiálním základem vlastně ani moc nepotřebují a že bez těch příkazů a zákazů se cítí šťastnější a svobodnější. A protože to již trvá staletí, stal se tento začarovaný kruh prokletím mnoha rodin, které nechápou, proč ačkoli se tak snaží zajistit dětem mnohem lepší budoucnost než měli rodiče sami, děti přesto nejsou šťastné. A kromě tohoto materiálního masakru neuvědomují, že často chtějí pro děti to, co se nepodařilo splnit si jim samotným a vůbec neberou v potaz skutečnost, že děti si chtějí plnit naprosto jiné sny, mají jiné cíle, že jsou jiné než jejich rodiče. Mnohé rodiny si doslova zoufají, že ačkoli se dětem přímo obětují, ani to nestačí k tomu, aby děti byly v životě šťastné. Spousta dětí propadá beznaději, depresím, alkoholu či jiným drogám, mnohé utíkají z „útulných“ domovů, některé páchají sebevraždy. Mnohé ačkoli dospějí, jsou úspěšné a movité, nenachází klid a harmonii sami v sobě. Takoví lidé jakoby stále něco hledají, nenahází a stávají se workoholiky, alkoholiky, erotomany, nebo závislými na jiných lidech, kteří jim naplňují život, aby byli šťastni.

A je to tu znovu – co je Štěstí?
Je to stav duše. S materiálním světem má společného akorát to, že jí právě on nedovoluje toho Štěstí dosáhnout, protože namísto Lásky nabízí hmotné statky. Hmotné statky umožní příjemné chvíle hmotném tělu. Láska otvírá duši dveře ke Štěstí. Ano, lze mít i obojí, ale skoro nikdo to nemá.
Proč?
Podívejme se na to z pohledu běžného člověka. Běžný chlapec zkouší chodit s různými dívkami, aby si  trochu užil života, trochu aby si je oťukal, aby je více poznal, aby zjistil, co vlastně chce a pak si vybral pro společný život „tu pravou“. Je-li pohledný, sympatický, ještě i vtipný a šikovný a finančně zajištěný, děvčata mu do náruče téměř sama padají a rozhodně se všemi silami snaží dostat takového partnera do svého života a ostatní dívky vyřadit. A tak začíná boj o samce – naprosto opačně než v přírodě, kde samci mezi sebou soutěží a ten nejlepší samičku nakonec získá. Vím, nelze to srovnávat 100%, ale aby holky bojovaly o kluka je jaksi proti přírodě. Vnukla jim to společnost, aby si zajistily v materiálním světě dostatečné materiální zajištění. Mnohem přirozenější je lákat, svádět a počkat si na toho, který je skutečně bude chtít. Ne ulovit toho, kdo vlastně neví, jestli je chce, ale ona na něj odstraněním sokyň zbyde. Intrikami a přetvářkou získají někoho, kdo je zprvu ošálen, ale hned jakmile si to uvědomí, tak ji stejně pustí k vodě. A nebo – ji neopustí, protože již „dospěl“, je společensky natolik zformován, že zůstat již považuje za povinnost a zodpovědnost a odchod považuje za čin odsouzeníhodný a tudíž z pohledu společnosti za nemožný. Ale je to rozhodnutí rozumu a duše začíná trpět.

A tak se mnohý muž ocitne ve svazku se ženou, která je třeba hezká, hodná, pracovitá ( a nebo taky ne ), ale ke které cítí pramálo. A po čase potká dívku, která je naladěná přesně stejně jako on, a on se do ní zamiluje a vytvoří sobě dilemma: zodpovědnost a povinnost nebo láska ( na kterou lidi moc nevěří )? Nevzrušující spokojenost a zvyk nebo bláznivé povznášející štěstí  ( které taky nemusí vydržet )? Jistota nebo svoboda ( kde je všechno ostatní nejisté )? Tělo nebo Duše? To známé ( co mě vlastně nebaví ) nebo něco neznámého ( co nevím, jestli mě bavit bude )? Bůh ví, kolik miliónů lidí řeší denně takovéto otázky. Ale proč? Když si přece někdo je jistý, že něco nechce, tak v tom nemá zůstávat a oživovat svůj život náhražkami, místo aby čestně odešel a začal nový život.  Společnost a především církve tím, že člověku řeknou „chovej se dospěle a ne jako hormonama zmítaný puberťák“, jej vlastně odsoudí  k Peklu na Zemi. Ale „myslí to dobře“. Pro koho? Pro toho druhého, ne pro toho, kdo poznal, že jemu tento vztah nemá co nabídnout, jen doživotní prázdnotu a pocit, že něco prošvihl. Oba spolu zůstanou, protože jsou „rozumní“, oba si časem na tento stav zvyknou. A kde je Láska? Ta Boží Láska?

U ateistů je to podobné. Kluk se zamiluje do dívky, dneska spolu moc dlouho nechodí a brzy spolu začnou žít, takže se ani nemůžou pořádně poznat. Po 1 – 2 letech zamilovanost odezní, téměř nic ho k ní už neláká, ale jsou na sebe zvyklí, ví, co jeden od druhého mohou čekat, možná spolu už mají i dítě, tak spolu zůstanou. A on ( nebo ona, to je jedno ) po létech potká Lásku, ale nejde za ní. Z důvodů společenských, rodinných či jen proto, aby nemusel nic, na co už je zvyklý, měnit, zůstane tam, kde je. Nanejvýš je té své nevěrný. Pokud je to zamilování, co odezní stejně jako to první ( druhé, třetí atd. ), nic se z jeho pohledu neděje ( žena by to viděla jako zradu – čeho? Prázdného vztahu? ) Ale pokud zamilování neodezní a projeví se jako Láska, pak může trvat léta, ne-li navždy. Ale on se za ní nepustí, má zodpovědnost a taky strach, co když to nakonec bude stejné a nakonec to stejně pomine. Raději to ani nezkusí. A ono také není dobré utíkat od jedné ženy k druhé, protože to je skutečně jenom „únik“. Jak již staří moudří lidé říkali: „Není moudré utíkat za něčím, pokud zároveň utíkáš před něčím jiným.“ Nejlépe si člověk vše rozmyslí o samotě, zhodnotí vztah, svůj žebříček hodnot, zaposlouchá se do touhy, rozhodne se. Ale to nejde, když zůstane v nějakém „spolehlivém vztahu“, nedokáže čestně říct: „Drahá polovičko, bylo mi s tebou chvíli hezky, ale už nemůžu dál, jsem jako živá mrtvola, nic necítím, z minulosti se žít nedá, nechci takhle prožít dalších 50 let. Nechci se utíkat k nevěře, chci být sám, chci zjistit, co chci.“

Co zbyde člověku, který má jen povinnosti, zodpovědnost a chybí mu Láska? Když tělo a rozum táhnou za jeden provaz k materii a duše s láskou taky za jeden provaz přesně na opačnou stranu, k duševnímu Štěstí? V člověku vznikne veliká trhlina, která zeje prázdnotou. A člověk má tendenci tuto prázdnotu naplnit – majetkem, prací, alkoholem, sexem, koníčky… Cokoli do té prázdnoty nacpe, jakoby házel do bezedné jámy. Ne a ne ji naplnit a ne a ne dosáhnout štěstí.

Co to znamená v konečném důsledku pro rodinu? Žena není šťastná, protože se jí muž nevěnuje, zůstává dlouho v práci nebo se toulá po hospodách nebo střídá milenky, jak se snaží zaplnit svojí prázdnotu. Tak ona se snaží svojí prázdnotu naplnit dětmi. Vnímá to jako poslání a přímo se jim obětuje, žije de facto jen pro ně. Už v tuto chvíli si „zavařila“ na deprese, které přijdou, až děti odejdou. A co děti? Co uvidí doma? Máma je věčně sama doma, táta je věčně pryč. Když už je táta doma, s nimi si pohraje, ale s mámou se nějak moc nebaví. Je unavený z práce a chce mít chvíli klidu. Když doma není, je máma smutná, když doma je, není to o moc lepší. Nejveselejší je máma s námi dětmi, my jsme její radost, jinak má jen samé starosti. Manželství je jen samá povinnost. Štěstí je, když máme dost peněz, abychom měli na jídlo, oblečení a dovolenou. A kde vidí Lásku? Ani u dědy a babičky, protože tam se to třeba taky nepovedlo… A kolik je takových rodin? Mnoho a mnoho.

Kdo dneska poslouchá touhu? Proč není správné poslechnout jí a odejít, když člověk zatouží být sám? Byť by měl odejít od partnerky s dítětem. Vždyť po materiální stránce je může zabezpečit i odjinud. A nic jiného v rodině stejně nedělá. Štěstí a Lásku v takové rodině dítě stejně neuvidí. To už jí uvidí dvakrát tolik, když se rodiče rozumně rozejdou a každý z nich si najde k sobě stejně naladěného člověka – pak ji uvidí a vycítí ( dítě je hodně senzitivní tvor ) u obou rodičů a bude vědět, že Láska existuje, jen nemusí být nutně mezi těmi, kteří jej splodili. A ono samo pak nemusí v životě zažít situaci, kdy podlehne falešné povinnosti a zůstane v nevhodném vztahu, a tím si způsobí, že nezažije Lásku a Štěstí.

Když nahlédneme do minulosti, tak i tam uvidíme mnohé příklady. Podívejme se do rodin, kde se brali chudí lidé z lásky, nepoutal je majetek, ale skutečný cit, byli šťastní a jejich děti tu lásku a štěstí viděly a cítily a také ony se pak rozhodovaly srdcem a zažily své štěstí, netrpěly rozpolcením a psychosomatickými nemocemi, protože je k tomu rodiče nenutili. Oč jiné to bylo v rodinách bohatých, kde se domlouvaly sňatky z rozumu. Ti dva se ve většině případů museli vzdát svých skutečných lásek mimo „svoji vrstvu“ a psychicky trpěli. Mnozí pak byli stejně nevěrní a jejich děti v tom vyrůstaly a dělaly v dospělosti totéž. A pak se našli tací, kteří se vzepřeli, navzdory stavu a bohatství šli za hlasem svého srdce, proti všem normám nastavených společností, protože jim došlo, že pokud tak neučiní, nebudou šťastní.

Dalšími případy jsou takové, kdy např. rodiče jedné církve brání dceři vzít si muže z jiné církve, ačkoliv jej miluje. Zakážou jí to a donutí ji vzít si nějakého muže z jejich řad. Nebo jakákoli církev když brání člověku odejít z církevního společenství a pokud odejdou, aby si mohli vzít ateistu, tak se od nich pak distancují. To je ale lásky v takovém společenství, že? Přímo bezpodmínečné.. :-( Nebo naopak, když nevěřícího donutí ke křtu, aby si mohl vzít jednoho z nich. Jak pokrytecké :-( A nebo jsou dnešní dívky vychovány tak, aby si vzaly pokud možno finančně a materiálně zabezpečeného muže ( ačkoli jej nemilují ) a na sex a takové ty ostatní romantické věci si pak najdou milence.  Jaká vypočítavost :-( A kde v takovém vztahu uvidí jejich děti nějaký cit? Nanejvýš u chůvy, kterou jim rodiče pořídí… Jakoupak normu si do života odnesou? Velmi žalostnou.

Chci, abyste věděli, že nikoho neodsuzuji. Každý má svou cestu, na které je jinak od Boha vzdálen, od ateisty až po osvíceného člověka. Ale všem, co si již kladou otázky a hledají odpovědi, přeji, aby dokázali rozpoznat hlas svého srdce, touhu svojí duše a dokázali odolat svodům materiálního světa, které vedou k životu bez Lásky a bez Štěstí. Není třeba žít v chudobě, ale pokud je člověk šťastný, pak rychle pozná, že ani pytle zlaťáků by mu Štěstí nenahradily. Peníze dokážou Štěstí umocnit, ale nedokážou Štěstí vytvořit.  Myslete prosím na toto všechno, až se budete rozhodovat, s kým a do jakého vztahu chcete přivést další dušičku, až se pro tento krok rozhodnete. Abyste jí do vínku nedali jen zlato a nenasměrovali ji pouze k obchodníkům. Abyste dušičce, která je umělecky nadaná místo barviček a plátna nedali tretry a drez, protože vaši rodiče chtěli, abyste běhali a vyhrávali, ale vám se to nepodařilo. Každý má jiné sny a cíle, a vede nás k nim touha naší duše.

Hodně Štěstí :-)

 

Kontakt