Žití v paradoxu

15.05.2009 16:57

Před pár týdny jsem byla na přednášce Richarda Rohra, amerického františkána německého původu, který provází lidi na jejich duchovní cestě po celém světe. Pracuje s různými aspekty lidské spirituality: s mužskou spiritualitou, obrodou křesťanství, učením se moudrosti a dalšími.Žití v paradoxu je jeden ze zásadních kroků k moudrosti. Co je to paradox? Podle Rohra něco, co na první pohled vypadá jako úplný nesmysl a časem to dostává smysl. Podle mě fakt, že se věci dějí ZÁROVEŇ. Jsme zvyklí myslet a uchopovat svět duálním způsobem, tedy buď, a nebo. Věci jsou dobré a když je něco trochu špatné, hned jsou špatné. Jen se podívejte kolem sebe: lidé, situace, emoce, rozhodnutí, práce, vztahy, sex, knihy, umění, programy v televizi, naše zdraví. Dobré, nebo špatné. Málokdy jinak. Potřebujeme věcem rozumět a to pro nás znamená zařadit je do nějaké kategorie, kterou naše logická mysl uznává a umí s ní pracovat. Stejně tak vztahy mezi situacemi, činny i lidmi, abychom se v nich uměli orientovat, myslíme si, že je potřebujeme lineárně propojovat a pracovat s jejich kauzalitou. „Když mi nezavolal, nemá mě rád!“. „Čím víc mi volá, tím víc mě má rád!“ A co když ne? Co když čím víc volá, tím víc se snaží zakrýt, že má jinou? A co když se to děje zároveň? Má mě čím dál víc rád a zároveň má jinou, protože se té lásky ke mě bojí, tak utíká k jiné? Rohr říká, že žití v paradoxu je přijetí faktu, že většina našeho života se odehrává v prostoru mezi buď a nebo, nikoli v jeho extrémech. Jak člověk emočně a intelektuálně dozrává, prostor mezi buď a nebo ze zvětšuje. Člověk je více schopný a ochotný zůstávat v tomto meziprostoru, vnímat svou zápasící mysl a přesto tam zůstat a dívat se, co se bude dít. A to je cesta moudrosti, cesta otevřenosti, kde se můžou dít zázraky. Bytí v tomto meziprostoru nám usnadňuje přijetí faktu, že nevíme. My totiž nevíme většinou, jen se snažíme dělat, jako že víme. Sami před sebou i před okolním světem. Protože jsme se bůhvíkde naučili, že nevědět je hloupé a nebezpečné. A přitom nevědět je tak moudré, tak kreativní a tak otevřené. Představte si, kolik starostí byste si ušetřili, kdybyste vždy, když nevíte opravdu a upřímně řekli: „Já nevím“. Namísto toho, že se snažíme vědět a pak se snažíme o tom sebe i ostatní přesvědčit a pak realitu přizpůsobit tomu, jaká víme, že má být. A někdy je to fakt dřina, že? A přitom vědět je tak limitující. Někdy žasnu nad tím jak velkou váhu a jakou setrvačnost moje mysl dokáže mít, když se rozhodne, že ví. Jak dlouho trvá to změnit a jak se mi vnitřně vůbec nechce se této „jistoty“ vzdát. Připadá mi to až komické, jak se někdy držím svých přesvědčení, bojím se, že se ztrapním, budu hloupá, selžu. A když zjistím, že nevím, polije mě hrůza, co bude. A uvědomím si, že mi nezbývá než věřit. „Jen víru mít, doufat a jít…“zpívají Spirituál Kvintet. A pan Rohr dodává: „Víra je ochota a svoboda žít bez jistot“.  Krásné, že? A není to nakonec platný princip ve všech oblastech našeho života? Od přijetí sama sebe, přes vztahy až po práci? Snažit se vědět – učit se a růst, dávat závazky, vytvářet strategické plány a zároveň nevědět – vnímat to mystérium svého vnitřního světa, všechny svoje vzestupy a pády, nechat vztahy růst jejich vlastním životem a nechávat se překvapit kouzly, která se v nich dějí, být ochoten vždy nově reagovat na nové situace a měnit plány podle toho, kam se realita vyvíjí. Mám podobný pocit jako pan Rohr, že vlastně neustále žijeme v paradoxech, jen se snažíme to nevidět. Snažíme se vidět realitu jakou ji chceme mít a přitom v hloubi duše víme, že je, to co je. Navíc všichni známe ten příjemný pocit, když se přizná, co je, ať už je to pravda jakkoli nepříjemná. Teprve odtud, z tohoto místa upřímného vnímání reality takové, jaká je, se může začít tvořit něco nového. Tady se cítíme silní a motivovaní jít něco tvořit (ať už je to vztah, projekt, nebo uzdravení nemoci). Pan Rohr trefně řekl: „Pokud nepřijmeš paradox, nepřijmeš sám sebe“, protože jsme hromádka protimluvů. Dobří i špatní, moudří i hloupí, úžasní i nízcí, velkorysí i malicherní, láskyplní i nenávistní. A když jsme k sobě upřímní, všichni to dobře víme.

 ( Eva Kalinová )

Kontakt