Poselství od protinožců

Marlo Morganová

             Kniha je plná moudrých myšlenek a pravd, které jsme my, civilizovaní lidé již dávno zapomněli. Poznatky, kterých se autorce dostalo, jsou fakta daná přírodou, Vesmírnými zákony a vírou v jednotné universum. Nádherně popsané je zde souznění duší, které v civiliovaném světě zažívají jen děti asi do tří až čtyř let věku se svými matkami nebo zamilované duše, které před sebou nic neskrývají. Perfektně je tu popsáno, jak dostaneme vše, o co požádáme pouze tehdy, když o to opravdu požádáme a věříme, že to dostaneme. Jedno bez druhého se míjí účinkem.

            Skvěle autorka popsala jev, který v civilizovaném světě zatím jen pomalu znovurozkvétá – je to víra, že tělo je schopno se uzdravovat samo, okolní podmínky mu jen pomáhají to uskutečnitl. A nejdůležitější je pozitivní myšlení a představa zdravého těla a duše na konci léčení. Vždy je nutné připomenout tělu konečný perfektní stav, ke kterému naše léčení směřuje. Pak i ono samo k toujto cíli směřuje.

            V knize se mi líbí prohlášení moudrého muže Opravdových lidí:

„Missionáři učili, že Ježíš je syn boží. Náš nejstarší bratr. Božská jednota v lidské podobě. Uctívají ho více než cokoli jiného. Božská Jednota přišla na zem před mnoha lety, aby se lidé dozvěděli, jak žít a na co zapomněli. Ježíš nepřišel k Opravdovým lidem... jeho poselství nebylo určeno pro nás, protože my jsme nezapomněli. My jsme už dávno žili v jeho pravdě...“

 

Další úryvky:

„Mnohem později jsem pochopila, že zbavit že zbavit se vazeb na předměty a oprostit se od určitých předsevzetí bylo prvním krokem v mém vývoji směrem k BYTÍ.“

„Stařena se přede mnou posadila, položila si mé nohy do klína a začala mi mast vtírat do zanícených ran, a zpívat přitom. Byla to utišující melodie, která zněla téměř jako ukolébavka. Zeptala jsem se Úty, o čem zpívá. „Omlouvá se tvým nohám. Říká jim, jak velice si jich vážíš a jak si jich váží všichni ostatní. Žádá je, aby se uzdravily a zesílily. Zpívá píseň určenou k léčení ran a oděrek a jinou píseň, která odvádí tekutinu z oteklin. Žádá tvé nohy, aby zesílily a byly odolné.“ Nebyl to sen. Veškeré pálení a štípání v mých nohách rozedřených do živého masa skutečně začalo polevovat....“

 

„Posadil se, vzal moji ruku do své. Obrátil jí dlaní navrch a začal mi číst z ruky. Nedíval se mi však na dlaň, a celou dobu mi upřeně hleděl do očí. - „Co vás sem přivedlo – je osud. Je tu někdo, s kým se máte setkat a bude vám to oběma k dobru. Dohodli jste si toto setkání, ještě než jste se oba narodili. Dokonce jste si k narození vybrali stejný okamžik. Jeden z vás se narodil na vrcholku světa a druhý tady dole. Vaše dohoda byla uzavřena na nejvyšší úrovni vašeho věčného bytí. Dohodli jste se, že nevyhledáte jeden druhého dřív, než uplyne padesát let. A nyní nadešel čas. Až se potkáte, vaše duše se okamžitě poznají.“

 

„Můj pohled padl na nejslavnostněji oděnou osobu. Byl to muž s prošedivělými vlasy a přistřiženým plnovousem, jehož tvář vyzařovala sílu a důstojnost... Muž se usmál a vztáhl ke mně ruce. Pohlédla jsem do jeho černých sametových očí a zaplavil mě pocit dokonalého míru a bezpečí. Připadalo mi, že má tu nejpřívětivější tvář, jakou jsem kdy viděla.“

 

„Tihle lidé věří, že všechno se na zemi děje za určitým účelem. Všechno má svůj důvod a neexistuje nic jako náhoda nebo rozmar přírody., zrůda nebo tvor, který by nezapadal do svého prostředí. Existují jen nedorozumění a záhady, které ještě nebyly odhaleny nám, smrtelníkům.“

 "Lidé byli původně uzpůsobeni k tomu, aby komunikovali pomocí telepatie. Různé jazyky a odlišná písma, která normálně stojí komunikaci v cestě, nejsou na překážku, pokud se dorozumáváme přímo pomocí mysli. V našem světě by taková komunikace ale nikdy nemohla fungovat, protože lidé okrádají své zaměstnavatele, šidí na daních a podvádí své partnery. Našinec by nikdy nepřistoupil na to, aby někdo jiný věděl, co si myslí, protože všichni v sobě skrýváme příliš mnoho klamu, bolesti a hořkosti... Poznala jsem, že tenhle způsob komunikace nebude fungovat, dokud budu mít v srdci nebo v hlavě cokoli, co musím skrývat. Musela bych se naučit odpouštět sama sobě, nesoudit druhé a učit se z minulosti.“

 „My sice nerozumíme vašemu způsobu života a rozhodně ho nechceme přijmout za svůj, ale také vás nesoudíme. Ctíme vaše názory. Vzhledem k volbě, kterou jste udělali v minulosti, a  k vaší svobodné vůli rozhodovat se v přítomnosti, se nacházíte tam, kde máte být.“

 „ Jejich postřehy zněly spíše jako shovívavé poznámky dospělého, který pozoruje dítě, jak se snaží obout si levou botu na pravou nohu. Kdo může posoudit, jak daleko člověk dojde v botách obutých obráceně? Člověk se nakonec také učí pomocí otlačenin a puchýřů! Staršímu a moudrému člověku se to však může jevit jako zbytečné utrpení.“

 „Myšlenka, že bychom měli zpětně posuzovat svůj život, se mi líbila, dokonce, ikdyž jsem viděla, že jsem někdy udělala chybu a nebo jsem špatně volila, na určité úrovni mého bytí to všaak bylo to nejlepší, co jsem v té době mohla udělat. Z dlouhodobého hlediska se to možná ukáže jako krok kupředu... Kdybychom byli stejní ve věku 7 let jako ve věku 37 let, získali bychom toho v životě věru málo. Je nezbytné odhazovat zastaralé myšlenky, zvyky, názory – někdy i staré partnery. Naučit se nechávat věci za sebou je jedna z nejtěžších životních lekcí. Shazování staré kůže nedělá hada ani lepším ani horším.. Kde není místo, tam se nemůže vejít nic nového.“

„ … roztrhala na malé kousky zelený list, který mi předtím dala. Kousky nepočítala, alespoň ne tak, jak bychom to udělali my, ale věděla, kolik jich je, protože dala každému jeden. My jsme mezitím zpívali... někdo položil první kus listu na zem a po něm je tam pokládali další a další až zpěv ustal... Nešlo o soutěž, ale o spolupráci... Když jsem se po chvilce přiblížila, nemohla jsem už poznat, který kousek je můj... Úta řekl: „To je v pořádku. Kousky listu se jen zdají být oddělené, jako každý z nás, ale ve skutečnosti jsme jedno. Být jedno neznamená být stejní. Každá lidská bytost je jedinečná a nemůže se dělit s jinou o tentýž prostor. Tak jako tento list potřebuje všechny své části, aby byl celý, tak má každá duše své zvláštní místo. Lidé se mohou snažit vměstnat se, kam nepatří, ale nakonec se každý vrátí na své místo. Někteří se k němu dostanou po rovné cestě a jiní si zajdou nebo se budou pohybovat únavně v kruhu.“

 „Ale jestliže lidé vědí o božské Jednotě a chápou, že svět není náhodná událost, ale naopak se vyvíjí podle plánu, nemají se čeho bát. Člověk má buď víru nebo strach, ale nemůže mít obojí... důvodem ke strachu jsou věci. Čím víc jich máme, tím víc se musíme bát, až nakonec žijeme jen a jen pro materiální statky.“

„Vysvětlili mi rozdíl mezi naší motlitbou a jejich formou komunikacce. V motlitbě promlouváme k duchovnímu světu, který je mimo nás, zatímco oni dělají pravý opak. Naslouchají. Oprostí mysl od veškerých myšlenek a doslova čekají příjem. Připadlo mi, jakoby říkali: Nemůžeme slyšet hlas Jednoty, když jsme zaneprázdněni vlastním hovorem.“

 *****

Kontakt