Tajemství plánu vašeho života

 

Ruediger Schache

V knize autor vypráví o tom, že nic z toho, co prožíváme, se neděje náhodou. Každý člově má svůj osobní plán duše. Abychom se vždy vraceli přesně tím směrem, jaký si duše vytýčila, tak poku sejdeme z cesty, vnukne nám duše touhu jít jinudy. Navzdory tomu, co nám kdy kdo vštěpoval, že se má nebo musí a co se stalo plánem pro naše rozumové Já, duše nás touhami směruje tam, kam ona chce, protořže ona ví, co si naplánovala prožít, dokončit či jinak zpracovat, aby ukončila neukončené a prožila neprožité z pohledu jejího života. Aby dosáhla vyšší úrovně bytí.

Duše se rozhodne pro život ( reinkarnuje se ), když pozná takové rámcové podmínky, v nichž zcela určitě prožije nové události a bude moci dokončit dříve započaté zážitky. Okolnostem, do kterých se rozhodne duše narodit, říká autor „pole události“. V tomto „poli událostí“ figurují i další duše, které s tou naší nějak souvisí a mají spolu co do činění. Důležitý je i čas a prostředí, protože ne v každém se dá prožít určitý typ zážitku. A pak se nám v průběhu života otevírají a zavírají zcela konkrétní „okna okolností“, ve kterých lze prožít to, co je potřeba. Autor je zde nazývá příležitostmi, které nám přicházejí v životě do cesty ve zcela konkrétním a logicky následujícím pořadí. Jako příklad udává třeba to, že nemůžeme prožít žádný milostný vztah, ikdyž bychom chtěli, pokud předtím neprožijeme nějakou jinou zkušenost, kterou do tohoto vztahu potřebujeme. Naskytne se příležitost, my ji nevyužijeme ( třeba ze strachu ) a tak se neotevře „okno okolností“ s vhodným partnerem. A bude zavřené až do té doby, než využijeme nějakou tu nám nabízenou příležitost k prožití toho, co je nám zapotřebí.

Je zde krásně popsáno, jak jako miminko vstoupíme na tento svět – není pravda, že bez zkušeností. Jin v prenatálním věku jsme se od matky naučili, že např. určité zvuky probouzely v ní zcela určité pocity. To si neseme na svět. I to, za jakých okolností v ní vládla harmonie a kdy napětí, j jakými pohyby a hlasy to bylo spojené. Budeme mít stejné pocity na stejné hlasy ( otce a jiných lidí ), jaké má naše matka – tyto zkušenosti si neseme při narození s sebou. A budou nás ovlivňovat do té doby, než získáme zkušenosti vlastní a utvoříme si na vše svůj názor. Do té doby nám „Návod na použití života“ budou psát rodiče. A proto hodně záleží na tom, jaké si duše vybere, co všechno nám vetknou do začátku a co budeme muset překonávat nebo v čem budeme pokračovat, až začneme naslouchat své duši, která nás začne směrovat po své cestě posílanými touhami.

Autor v knize popisuje studii amerického vědce Benjamina Libeta, zabývajícího se vědomím člověka. Zjednodušeně řečeno zjistil, že když se já rozumem rozhodnu třeba uchopit nějakou věc, tak již cca 4 vteřiny před tím se na přístrojích objeví impuls k uchopení věci. Prostě když si mozek myslí, že se rozhodl, je faktem, že rozhodnutí již dávno padlo. Tento fakt natolik zaujal vědce v tomto oboru, že pokus byl ve větším měřítku a za pomoci nejmodernějších přístrojů nedávno zopakován v centru Computational Neuroscience v Berlíně. Výsledek byl potvrzen a navíc se ukázalo, že pocit, že se člověk rozhodl, se objevil teprve 7 – 10 vteřin po nevědomém impulsu. Skutečné rozhodnutí je tudíž učiněno mnohem dříve, než si rozum myslí.
Máme tedy vůbec svobodnou vůli? Nebo nás skutečně směřuje duše, která má pro tento život stanovené úlohy a cíle, nejen touhami, ale i rozhodnutími, a my si jen myslíme, že se rozhodujeme sami?

Duše má vždy nějaký důvod, aby nám řekla např.: „Oslov ho“, když potkáme člověka, s nímž se potkat máme ( ale my to nevíme ). A rozum má své programy, vzory a modely a řekne: „To by přece nebylo vhodné.“ A je po příležitosti. Nějaké okno se nám neotevře a my budeme muset nějakou dobu zase na něco čekat.

Naše duše nám posílá touhy, aby dosáhla dalších zkušeností nebo abychom se seznámili s lidmi, díky nimž tyto zkušenosti prožijeme.
Příčina touhy 1
Jednání, která kdysi ( v minulém životě ) započala a nebyla dovedena do konce. Teď chce být dokončena. Cítíme to jako naléhavou touhu dělat něco konkrétního.
Příčina touhy 2
Zážitky a pocity, které nemohly být prožité a procítěné do konce a teď naléhají, aby byly dokončené. Většinou nám život přivede do cesty události, které máme zažít a procítit do konce. Zážitky, které ovšem nedovedeme procítit až do konce, se nám v životě neustále dokola vrací – musíme se naučit do zážitku vnořit ( oddat se mu naplno ) a procítit jej až do konce. Jinak opakování nepřestanou a vyvolávají neustále pocit „hledající a nenaplněné prázdnoty“. Máme pocit neustálého hledání.
Příčina touhy 3
Jednání, která v předchozím životě vyvolala určitou nerovnováhu a teď chtějí být vyvážená. Ukřivdíme-li nebo ublížíme-li někomu ať chtě nebo nechtě, časem bychom to rádi napravili. Ovšem v minulém životě to z nějakého důvodu již nebylo možné. A v tomto se určitému člověku či skupině lidí cítíme být ( bezdůvodně ) zavázáni. Máme silné nutkání se v této věci angažovat. Udělejme to, dozajista je to něco, co chce být vyváženo.
Pokud jde o partnera – někdy člověk zůstane ve vztahu, ačkoli již došlo k rovnováze, ze zcela lidských důvodů ( předsudky, morální kodex společnosti ). Najednou mu přijde ukončený, kapitola se uzavře, vše je vyváženo. Rozum to nechápe a velí zůstat. Ale duše cítí touhu po svobodě, je volná, svůj úkol ukončila. Když odejde, cítí se konečně svobodná.
Příčina touhy 4
Něco nového, co si duše přeje, aby bylo stvořené nebo zažité, protože přesně tímto způsobem to dosud ještě nezažila. To pociťujeme jako tvůrčí kreativitu, děláme věci ne proto, aby byly perfektní, ale abychom je prostě zažili.

Být tvořivě činný neznamená „vykonat vyjímečné“.
Neznamená to „dosáhnout uznání“.
To znamená VYJÁDŘIT SÁM SEBE. 
A to můžeme vždy a za všech okolností.

Touhy mohou být hezké, ale zároveň trýznivé. Třeba splnění nějaké nepříjemné povinnosti. „Nevím proč, ale cítím, že to prostě musím udělat.“ Ale tím se může osvobodit, neboť věc je vyrovnána.

Síly, které nám brání, abychom se mohli vydat směrem ke své touze ( ikdyž cíl i cestu jasně vidíme ) jsou takzvané „svazující síly“. Můžeme si je představit jako úkoly naší duše, témata, která se ještě musí prožít nebo uvést do pořádku. Vážou náš momentální život buď na jednoho konkrétního člověka, se kterým ještě máme něco konkrétního prožít, nebo na určitá jednání, činnosti, které mají být vykonány, aby se něco vyrovnalo a procítilo. Nakonec pocítím, že je to pryč a že jsme volní a můžeme následovat svojí touhu. Příznakem vyřešení určitého tématu je, že nás už dále nezajímá. Už nám to bude jedno. Už nás to téma nudí, neplynou žádné pocity, nic v nás již na dané téma nereaguje. Začneme být v tomto směru zcela neutrální.

Někdy je naším úkolem naučit se odpoutat. Možná v životě zjistíme, že nechce mít nebo dosáhnout něčeho určitého. Ve skutečnosti se jen chceme zbavit všeho, co vyvolává neklid a nepokoj. Chtěli bychom být volní. Základní touhou naší duše je volnost, svoboda. Rozum nemůže vidět, jaké břemeno s sebou duše vláčí, nedokáže rozpoznat jeho původ a smysl, je mu zatěžko učinit správné rozhodnutí, aby se od něho odpoutal. Je potřeba poznat druh zátěže a pomoci rozumu porozumět záměru života, aby v budoucnu mohl činit správná rozhodnutí.
Z pohledu naší duše jsou čtyři druhy zátěže:
1) vlastní zatížení, od nichž se máme v tomto životě odpoutat.
2) vlastní zatížení, která v tomto životě máme nést
3) cizí zatížení, která máme odevzdat
4) cizí zatížení, která si ( možná ) máme ponechat
Co je pro nás „můj život“, to je pro duši jen důležitá kapitola v jejím dlouhém životě. Úsek s novými možnostmi k dalšímu rozvoji a s novými šancemi stát se svobodnou.
Vlastním zatížením je např. strach – je to vlastní břemeno, protože k němu nepotřebujeme nikoho jiného. Může mít příčinu v tomto životě a nebo být „ozvěnou“ z minulého života. Na cestě, na níž se zbavíme určitého strachu, dojde k velkému poznání a růstu.
Strach zmizí, pokud ho přestaneme odhánět. Dovolíme-li si jej přijmout a dokonale prožít do konce – pak se rozplyne. Jediné, co je zapotřebí, je vůle být svobodný, ta nám dává odvahu k prvnímu kroku. Současně pomůžeme i sobě jako člověku, protože už nemusíme nic potlačovat a věznit.
Vlastní zatížení je také to, když někdo ztratí třeba v dětství rodiče nebo se narodí postižený. To jsou rámcové okolnosti, do kterých se duše vědomě narodí, aby tyto zkušenosti prožila. S tím se nedá nic dělat. Většinou jsou s tím spojeny zase jiné okolnosti ve formě nadání a talentu, aby došlo i k pozitivnímu procesu vývoje.

Feng shui a touha duše
Učení Feng shuk je pokus přivést přirozené, vždy existující zákony harmonie a pořádku do systému. Dokážeme-li to sami citlivě vnímat a řídit se tím, nepotřebujeme žádné Feng shui. ( projevuje se to tím, že se nám to líbí, ale netoužíme to dělat ). A pokud něco v pořádku není, duše se nedá obalamutit a pokud jí rozum chce „namluvit“, že už je něco v pořádku, ona stejně stále svými pocity v nás hlásí: „ Něco je v nepořádku!“ Nejlepší počátek pořádku je prázdno. Někdy je skutečně nejlepší začít od začátku.

Vztahy

Může se stát, že nám setkání s nějakým člověkem bude připadat nadmíru důvěrné, aniž by pro to rozum měl nějaký důvod. To cítíme „ozvěnu“ předchozího vztahu mezi naší duší a duší svého protějšku. Tyto ozvěny se postarají o to, že my a ten druhý se v tomto životě přitáhneme a nalezneme. A rovněž se postarají o to, že se mezi námi něco přihodí. Ať už se stane cokoli, svůj počátek to nemá tady a teď. Ve většině případů, jakmile se nás dotkne nějaký vztah, jedná se o jeho pokračování. Naše duše chce tento příběh dovést ke konci, chce, aby zmizelo napětí, ať už je jakéhokoliv druhu. Jakmile víme o systému, můžeme to nechat v klidu proběhnout a seami poznáme, kdy dojde k dokončení, protože ať už dojde k rozchodu nebo naopak spolu zůstaneme navždy, cítíme se vnitřně volní a svobodní.

Láska

Je láska a je vztah, oba mohou existovat spolu a nebo nezávisle na sobě. Můžeme cítit lásku, aniž bychom měli po svém boku jiného člověka, a na druhou straniu můžeme mít partnera, aniž bychom cítili lásku.
Láska vzniká při pocitu sounáležitosti a je zcela lhostejné, jestli zrovna s člověkem, zvířetem, rostlinou, přírodou, s vlastním tělem…
Čím více cítíme spojení se svým životem, svou duší či čímkoli božským, o to trvalejší a hlubší je láska v nás. Pokud se naše pocity sounáležitosti rozšíří přes vztahy dál, ulevíme svému partnerovi a vzniká to, po čem všichni tolik touží – láska bez požadavků. Láska prožívaná ve svobodě.

Osamělost nezmanená: „Život už nemá žádný smysl.“
Osamělost znamená: „Starý život už nemá smysl.“
Je to signál duše, abychom hledali novou cestu.

Jdeme jinou cestou než máme?
Signály duše přes vnitřní svět ( pocity )
- pochybnosti nad tím, co děláme
- všeobecná nespokojenost s vlastním životem
- vnitřní neklid a pocit, že je třeba ustavičně něco dělat
- pocit prázdnoty a nutkání jej zaplnit ( práce, alkohol..)

Signály duše přes vnější svět
- lidé v našem světě nám moc nerozumějí
- jsme rychle nervózní a vyčerpaní
- přibývají konflikty s lidmi
- kupí se problémy
- opakují se materiální ztráty
- úrazy mohou otřást i životem

Jdeme správnou cestou?
Signály duše přes vnitřní svět
- tušení, že je něco správně či špatně se nám později potvrdí
- sny s určitým poselstvím se časem potvrdí
- silná intuice, které důvěřujeme
- vnitřní vědomost o souladu ve vztahu k sobě i vlastnímu životu
- vlastní sebejistota narůstá
- vnitřní zklidnění, mnohé pocity ztrácejí na významu
- pocit vnitřního klidu a míru je stále stabilnější

Signály duše přes vnější svět
- přibývají synchronizace ( něco potřebujete, hned se to nabídne, něco sháníte, objeví se někdo kdo to má, potřebujete peníze, vzápětí se odněkud vynoří )
- stále častější radostné události
- příhody – malé zázraky
- pocit, že jsme správně unášeni v radostném proudu života bez větší námahy

Důležité pro správnou cestu:

1)      Přiznání si skutečností sobě i ostatním

2)      Upřímnost

3)      Odvaha

4)      Vášeň

5)      Přítomnost ( nebýt uvězněný v minulosti )

6)      Otevřenost

7)      Připravenost přijímat

8)      Odhad hodnoty všech aspektů žití

9)      Důvěra k sobě, k životu, k Bohu

 

 

 

Kontakt